Kuba - Playa Ancón, Santa Clara a Cayo Santa Maria.

Autor: Petr Havránek | 31.1.2016 o 16:08 | (upravené 31.1.2016 o 17:05) Karma článku: 4,25 | Prečítané:  842x

Máme za sebou přírodu, města i historii. Je čas odpočinku, trochu si užijeme vody a dobrého jídla. Ale blíží se i konec naší návštěvy ostrova a přesun na sever.

6.Den, čtvrtek 4.12.2014 :  Playa Ancón - Trinidad

Ráno se budíme již v půl šesté a to proto, že se chceme koupat v moři při východu slunce. Jenda trochu bručí, ale nakonec je rád, že šel se mnou. Na pláži se nakonec schází osm bláznů, kteří se noří do vody a vychutnávají si ten pohled na horizont, na kterém se pomalu ukazuje slunce. 

Pláž je krásná, moře azurově čisté, takže na kvalitu hotelu a služeb rychle zapomínáme. Po snídani se jdeme poprvé za pobyt válet na pláž. Nejprve máme obavy, že se na ni vyvalí hoteloví hosté a bude zde hlava na hlavě, ale obavy jsou liché, až do odpoledne tu jsme téměř sami. Než se vrátíme z malého výklusu zpět k lehátkům, kluci domluvili šnorchlování na útesech. Je tu pochopitelně omezen pohyb lodí na volném moři, ale za CUC jde všechno. Kšefty si s tím zde dělají plavčíci a úsměvné je pozorovat, jak místo hlídání hladiny, zmateně pobíhají po pláži a nahání zákazníky.

Kromě šnorchlování jsme si i u jednoho z nich objednali pozdní oběd v paladaru jeho bratra. Je prý každý den na moři a loví krevety, ryby a langusty, takže nám vše připraví zaručeně čerstvé. Vzhledem k tomu, že lov těchto živočichů je státem řízený obchod, směrovaný na export a pouze část se dostává oficiálně do státních restaurací, je jisté, že jde opět o malou domů. Ve tři odpoledne máme přistavenou starou ameriku, která jen ztěžka rozdýchává osm pasažérů, ale řidiče to nikterak nestresuje a vyráží s námi vstříc dobrodružství. Směr máme dobrý, Trinidad, ale najednou řidič zabočuje na polní cestu a my se v tom okamžiku ocitáme  uprostřed chudé vesnice a očima pátráme, do kterého z těch rozpadlých domů nás veze. Obavy však byly zbytečné, už vidíme krásně upravený domek, který je mezi ostatními, jako růže v trní. Jdeme dovnitř. Otvírá se nám úplně jiný svět, než ten před brankou domu. Krásná venkovní hospoda, udržovaná zahrada, číšníci i kuchař v bílém. Je vidět, že když se chce, tak to jde. 

Za 15CUC nám naservírovali rybu a langustu, "jakou svět neviděl". Náramně jsme si pochutnali a vracíme se zpět, opět obohacení o další zážitek z této pozoruhodné země. V podvečer jdeme zpět do Trinidadu, nasát večerní atmosféru města, kterým se line směsice kubánských rytmů. Po malé přestávce  v naší oblíbené hospůdce, zakotvíme v tančírně pod širým nebem. Na všech je vidět únava, takže se nikdo příliš nehrne do hovoru natož do tance. Jen já. Beru Lenku za ruku a vměšujeme se mezi vlnící se Kubánce. Jako pokus dobré, ale asi bychom se tu s tím naším tancem neuživili. Loučíme se Trinidadem, zítra ráno odjíždíme k Atlantiku, na ostrov Cayo Santa Maria.

7.Den, pátek 5.12.2014 :  Trinidad - Valle de los Ingenios -  Santa Clara - Cayo Santa Maria.

Dnes nás čeká přesun 220 km na sever Kuby. Po cestě máme v plánu několik zastávek. Tou první je údolí "Valle de los Ingenios", které je zapsáno na seznamu UNESCO. Místo přezdívané jako  "Údolí cukrovarů", protože v 18. století zde došlo k prudkému rozvoji cukrovarnictví. Na vrcholu produkce tu bylo více než 50 cukrovarů a snad až 30 tisíc otroků pracujících na plantážích. Dominantou je strážní věž Manaca Iznaga.

Věž nechal začátkem 19. století postavit jeden z plantážníků, jako znak svého bohatství a vlivu. V okamžiku, kdy jsme vystoupili z minibusu, se na nás vrhly ženy s tisíci a jednou zbytečností. 

 Prakticky nejde nic nekoupit, ale snad jim tím pomůžeme v jejich nelehkém živobytí. Také z nás dostaly všechny drobnosti, co jsme měli po kapsách. Největším trhákem jsou propisky. Ne, že by neměli čím psát, ale všechny děti dostávají ve škole stejné pomůcky a ten, kdo má něco " amerického" , je ve třídě za borce. Stejná situace, jako u nás, jen v jiném rozměru.Pokračujeme v cestě na sever ostrova a čeká nás dlouhý přesun. Isis nás překvapuje svojí nabídkou, zkrátit si cestu přes vnitrozemí. 

Je to od ní jistý projev důvěry a odvaha, protože se nesmí odchylovat od stanovené trasy. S povděkem přijímáme a noříme se do míst, kde budeme mít možnost vidět opravdovou Kubu. Silnice je místy hodně špatná, takže jedeme krokem, ale o to víc je času si prohlédnout nuzná obydlí lidí, žijících zde opravdu na hraně chudoby. V jedné vsi vidíme školu a zkoušíme Isis, zda bychom nemohli zastavit. Dnes podruhé předvádí svoji odvahu a stavíme na okraji silnice.  "Já a řidič zůstaneme v minibusu a vy dělejte, že se jdete protahovat" , tak zní instrukce od Isis. Ve skutečnosti opravdu nesmí vozit turisty do odlehlých míst, do škol, továren či nemocnic. Zkrátka všude tam, kde je vidět úspěch Castrova režimu. Takže dnes je podruhé za hrdinku. 

Zkoušíme se probojovat do budov školy, ale to už je příliš odvážné. Takže jen fotíme z venku a rozdáváme malé dárky školákům, kteří zvědavě vykukují ze tříd a přichází v doprovodu učitelky k plotu školy. Cesta nás za několik desítek kilometrů vrací zpět na hlavní silnici a to je neklamné znamení, že se blížíme k hlavnímu městu provincie Villa Clara - Santa Clara. Čeká nás opět povinná zastávka, tentokrát k uctění revolucionáře Che Guevary, který má nad městem, na náměstí Plaza de la Revolución, svoje mausoleum. Nečekejte však obdobu grandiózního monumentu V.I.Lenina v Moskvě. Zde je jen malá místnost s popelem revolucionáře a skromné muzeum. 

Pravdou je, že obojí je na obrovském náměstí, kterému vévodí socha Che. Samotné město, není ničím zajímavé, píše se o něm, jako o univerzitním městě, ale žádnou hlubokou stopu v mé paměti nezanechalo. Ale přeci jenom jedna vzpomínka. Prakticky nikde jsme zatím neviděli pracovat dělníky na stavbě. Tady ano. A je asi příznačné, že to bylo v sousedství památníku a pod dohledem bdělých policistů.

 Poslední zastávkou je malé město Remedios. Je to poklidné městečko, jenž je proslavené svým karnevalem Las Parrandas, který se zde koná každoročně na Štědrý den. Soupeří spolu dvě poloviny města, nevraživost a konkurence je prý obrovská. Už nyní je vidět aktivita místních obyvatel. Opravují se střechy, natírají fasády i obrubníky, zkrátka se město dává do gala. Poprvé za náš pobyt na ostrově máme možnost vidět i křesťanský kostel, ale jeho interiér je oproti našim zvyklostem opravdu chudý. Chvilku se proplétáme uličkami, sledujeme stavební ruch a fotíme. O vzrušení se zde stará skupinka filmařů, kteří používají k natáčení dron s kamerou a téměř okamžitě okolo sebe mají hlouček místních obyvatel.

 Počasí je dnes krásné, takže už se všichni těšíme do  resortu na ostrůvek Cayo Santa Maria, kde budeme po zbytek pobytu relaxovat a nechávat se rozmazlovat. Ostrov spojuje s pevninou hráz Pedraplen vybudovaná v roce 1989, jejíž délka je 48 km. Po cestě vidíme, jak dělníci opravují jednotlivé úseky, poničené hurikány, ale na silnici jsme sami. Není divu, sem jezdí jen turisté, místní zde nebydlí a jen na ostrovy dojíždějí za prací. 

 Při ubytování nás nemine smůla a jediní z celé party, jsme s Jendou ubytováni na druhé straně komplexu. Ale Isis naštěstí včas zasahuje a situaci zachrání.  Poprvé na cestě, si můžeme vybalit všechny věci z kufru, obléci se do kalhot, košile a jít tak trochu svátečně na večeři. Ale z pohádky jsme rychle na zemi. Hotel evidentně podcenil situaci s organizací večeře a je to hotový masakr. Doslova. U dveří fronta a když se prokoušeme konečně dovnitř, není si kam sednout a přes kouř z kuchyně a grilů, není vidět na druhou stranu jídelen. Jídla je tu na výběr ohromné množství, ale my bereme za vděk tomu, kde není nekonečná fronta. Rychle dojídáme a tlačíme se na čerstvý vzduch. Tohle může napravit jen panák rumu, toho tu je dost i bez front, takže prima. Snad to bude zítra lepší.

8-11 .Den, sobota - úterý  6.-9.12.2014 : Cayo Santa Maria.

Následují tři dny relaxu, válení se na bělostných plážích Atlantiku, popíjení drinků a zbývá čas i na trochu pohybu. Resort je plný Kanaďanů, kteří jsou zde jako doma. Chodí po pláži s termo hrnky mnoha velikostí a tvarů, do kterých si nechávají pravidelně doplňovat mojito nebo pivo. A podle toho i někteří v odpoledních hodinách vypadají ….. K mému překvapení je tu rozšířen i nešvar rezervace lehátek položením ručníku před snídaní a pohodlným návratem na pláž, pěkně v klidu a pohodě. Takže ráno to tu vypadá, že si na pláži nechal celý hotel ručníky již večer. Strašný zvyk! První den jsme si vyzkoušeli nohejbal na jednom z kurtů, ale k mé smůle, jsem s sebou při posledním míči praštil o zem tak, že následující dny jsem se vyřadil ze hry nejen na kurtu, ale i mimo něj. Povolují mi záda a já zbytek dnů zobu prášky na tišení bolesti. V kombinaci s mojitem a piňakoládou  zabírají báječně.

 Dny plynou, slunko pálí, pleť tmavne, ale vše má svůj konec. Je úterý ráno, balíme a v deset hodin se vydáváme na strastiplnou cestu domů. Když vše dobře dopadne, doma v posteli budeme po dvaceti sedmi hodinách cestování. Přesun začínáme autobusem do Havany na letiště José Martí. Šest a půl hodiny cesty!

 Ale máme i zpestření. Autobus frčí devadesáti kilometrovou rychlostí po dálnici a když chce zahnout k pumpě, zařadí se do levého pruhu a za okamžik jsme na parkovišti. Ano, benzínka i následné občerstvení je uprostřed, mezi oběma směry dálnice. U nás těžko představitelné, zde běžné. Odbavení je překvapivě rychlé, takže máme tři hodiny na to, utratit poslední CUC. Něco padne na drobné občerstvení a zbytek na láhev rumu, se kterou nám v místní bufetu, pomáhá i obsluhující Kubánka, která má prý dnes narozeniny. V půl deváté večer se konečně odlepuje naše letadlo od země a my letíme vstříc šestihodinovému časovému posunu do Paříže a následně do Prahy. Před půlnocí jsme v Táboře. Unavení, špinaví, ale plni zážitků, které, jak doufám, zůstanou dlouho v naší paměti. Po návratu se mě kamarádi a známí ptají na mé zážitky a pocity z Kuby. Ale není na to jednoduchá odpověď.  Když pomyslím například na návštěvu Srí Lanky, jednoznačně mi vytane na mysli - krásná, ale chudá země. Kuba je na tom jinak. Země plná paradoxů, které vylučují jednoznačné pocity. Chudoba, zanedbanost, fízlovský režim, ale na druhé straně spousta krásné přírody a přátelských lidí. Člověk na Kubu musí jet s tím, že právě tohle zde uvidí. Mediální idealizování ostrova, jako ráje odpočinku, bílých pláží a bělostného písku, je zavádějící. Ten kdo tam s touto myšlenkou odlétá, bude zklamán. Někde jsem se dočetl heslo o Kubě, které je plně vystihující: Kuba není ráj, ale ani peklo. Ani já si nedělám iluze, že jsem poznal Kubu a Kubánce, snad jsem jen přivoněl k atmosféře ostrova a třeba mě osud na ostrov svobody zase zavane. Takže adiós Cuba. 

A jednu perličku na závěr. Je 18.12.2014 a americký prezident Obama, ohlašuje změnu kurzu zahraniční politiky USA vůči Kubě. Týden po našem návratu! Takže jsme stihli návštěvu Kuby opravdu na poslední chvíli.

Díl 1: http://havranek.blog.sme.sk/c/399921/kuba-havana-a-vignales.html

Díl 2: http://havranek.blog.sme.sk/c/399934/kuba-topes-de-collantes-trinidad.html

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

NKÚ sa na kauzu Evka nemusí pozrieť. Lajčáka podržali poslanci parlamentu

Za návrh, aby sa na financovanie predsedníctva pozrel Najvyšší kontrolný úrad nehlasoval ani jeden poslanec Smeru.

ŠPORT

Kuzminovej vyšiel návrat a skončila v prvej desiatke

Víťazkou druhého šprintu sezóny sa stala Laura Dahlmeierová.

SVET

Súdy extrémistom neškodia, bránia sa slobodou prejavu

Holandského politika za urážky Maročanov odsúdili bez trestu. Radikáli súdy často využívajú na svoju propagáciu.


Už ste čítali?