Kuba - Havana a Vignales.

Autor: Petr Havránek | 31.1.2016 o 13:02 | (upravené 31.1.2016 o 16:52) Karma článku: 9,42 | Prečítané:  3423x

Je listopad roku 2014 a plním si svůj dávný sen, vyrážím na Kubu, ostrov svobody, poslední baštu komunistického režimu. Chceme poznat západní část ostrova.

Na Kubu se chystám již mnoho let, rok od roku si říkám, tak letos, ale definitivně to vyjde až tento rok. Beru s sebou celou rodinu a to byl vlastě ten důvod mých odkladů odjezdu. Chci, aby i syn byl ve věku, kdy si bude pamatovat zážitky z návštěvy ostrova. A to ty dobré i špatné. On ani dcera nezažili komunisty a určitě pro ně bude poučné vidět, jak vše fungovalo. Cestu začínám plánovat již počátkem léta, studuji mapy, čtu cestopisy a sleduji diskuse na netu. Mým původním záměrem bylo, projet ostrov cestovatelsky, půjčeným autem a na vlastní pěst. Nakonec se spojuji s Čechem, který žije na Kubě už dlouhá léta a požádal jsem ho o průvodcovství. Nejprve vše vypadá dobře, společně plánujeme, ale do příprav nám zasahuje vyšší moc, takže dochází na třetí verzi. Koupíme si poznávací cestu od kubánské agentury.

Jde o kombinaci cestování a následného relaxu u oceánu, což je kompromis, kterým vyhovím i ostatním. A když mluvím o ostatních, tak je třeba vše vysvětlit. V okamžiku, kdy jsem opustil myšlenku cestovat na vlastní pěst, zbláznil jsem ještě dvě rodiny kamarádů a naše cestovatelská skupinka čítá dvanáct lidí.

1.Den, sobota 29.11.2014 :  Praha - Havana

Dnes je den odjezdu. Vstáváme ve čtyři hodiny ráno, dobalujeme zavazadla a odjíždíme na letiště Václava Havla. Odtud letíme do Paříže a následně deset hodin do Havany. Let je opravdu dlouhý, takže si čas krátíme vším možným. Na mě funguje popíjení vína a následné pospávání. Havana nás vítá v duchu bolševické tradice, dlouhá fronta na odbavení, protivní úředníci a všude přítomné uniformy. Jsme po dlouhé cestě unavení, takže arogance úředníka nás dost dráždí. Musíme to překousnout ve vědomí toho, že po odbavení na nás již čeká naše průvodkyně a bude už jen líp. Překonáváme poslední úřední překážku a už se vítáme s průvodkyní Isis, zkušenou kubánkou, dámou, která  skvěle hovoří česky a bude naší průvodkyní až do odjezdu na letovisko Cayo S.Maria. Ve většině zemí jsou směnárny na letišti těmi nejdražšími, ne tak na Kubě, tady se naopak vyplatí směnit eura na místní konvertibilní měnu CUC v tom nejlepším kursu. Vedle této měny je na trhu ještě místní měna - kubánské pesos, ve které jsou vypláceny mzdy a je to platidlo pro obyčejné Kubánce. Ta není pro nás.

Nečekejte ale směnárnu evropského stylu. Zde jsou tři okénka v místnosti, do které nás vpouští chlápek, nahrazující automatické otvírání dveří, které pravděpodobně již dávno nefunguje. Za okénkem úředník, který s kalkulačkou v ruce vypočte správné množství CUC  a jako doklad mi podává malý papírek, na který píše onu částku.
Konečně máme za sebou všechny ty vstupní útrapy a následujeme Isis do mikrobusu, který nás odváží do čtvrti Vadado, kde je náš hotel. Po cestě není pro tmu téměř nic vidět. Na veřejné osvětlení zapomeňte, a to proto, že se šetří elektrickým proudem. Ten se na celém ostrově vyrábí dieselovými agregáty. Po dvaceti hodinách cestování, padáme do postelí jako podťatí a okamžitě usínáme.

2.Den, neděle 30.11.2014 :  Havana

V noci na dnešek nám byla slušná zima. Jenda se v průběhu noci dooblékl do svetru, Iva dokonce nepohrdla bundou. Za všechno může studená vlna, která na americkém pobřeží způsobuje sněžení a sem na ostrov, zasahuje studeným větrem a poklesem teplot na hodnotu okolo 20°C .

 Ale ráno vypadá optimisticky, modré nebe a příjemné klima pro toulání se Havanou. Tím směrem dnes míříme. Než vjedeme do staré Havany - Habana vieja, zastavujeme u jednoho z mála místních supermarketů, kde nakupují jen movití Kubánci, jenž mají přístup k CUC. Chceme si koupit vodu a pivo. Úmyslně s sebou beru Jendu v předtuše, že ho čeká zcela jiný pohled do regálů, než který zná od nás. A nepletu se. Po vstupu do prodejny na mě dýchla osmdesátá léta, kdy u nás regály zely prázdnotou a když byly náhodou zaplněné, tak totožným zbožím naskládaným za sebou v řadě. Takže tady vidíme plný regál džusů, ale jen jednoho druhu a tak je to i s ostatní nabídkou zboží. U pokladny platím 20 CUC a prodavačka mi suverénně vrací na 10 CUC. Slušně ji upozorňuji na chybu a ona mi s úsměvem a omluvou vrací správně. Prý si dala bankovku do špatné přihrádky. Ale kde pak, zkusila to na mě, stejně jako na naše kamarády, co stáli za mnou. U vchodu nám ještě ochranka zkontroluje účtenku, zda sedí s  nákupem a jsme venku. Je dobré si některé věci po čase osvěžit, aby člověk nezapomněl na dobu, ve které vyrůstal.

První zastávka je povinná, sem musí oficiální průvodci vozit všechny turisty. Je to obrovské asfaltové náměstí  "Plaza de la Revolucion" nad nímž se tyčí památník José Martího a vysoká budova ve tvaru pěticípé hvězdy. Odtud Fidel Castro pronášel svoje mnohahodinové projevy, kterým přihlíželo a aplaudovalo běžně milionu a půl Kubánců.

 Okolo náměstí jsou i budovy několika ministerstev a na jedné z nich je proslulý ocelový portrét Che Guevary. Když si tu představím tu masu lidí, jde mi z toho mráz po zádech. Pochopitelně se mi hned vybavuje první máj, Letenská pláň a davy skandujících lidí.

 Další zastávkou jsou pevnosti  "El Morro" a "La Cabana" , odkud jsou krásné vyhlídky na město a slavnou, sedm kilometrů dlouhou , promenádu Malecon.

Zde nám Isisa doporučuje, abychom si dali ve stánku u parkoviště piňacoladu. Poslouchat se musí, takže si objednávám drink a nestačím se divit. Kluk za improvizovaným barem přede mě, s rychlostí blesku, předloží koktejl, ale bez rumu, ten si tu každý dolévá podle chuti. Moc pěkný zvyk, říkám si, když si bez ostychu dolévám podruhé do poloprázdné sklenice.

 V klidu si vychutnáváme koktejl a zároveň obdivujeme staré americké nablýskané káry, které okolo nás jezdí a slouží jako taxi pro turisty. Jeden z majitelů  se nám chlubí, že ve svém voze nemá originální motor, protože mu odešel, ale motor Hyundai, kterým ten starý nahradil. Ale pozor, starý motor má schovaný, protože si je vědom toho, že až se jednou situace na ostrově uvolní, prodá svého miláčka za veliké peníze. Pokračujeme dál do centra města a v přístavu vidíme zaoceánskou loď, o které nám průvodkyně sděluje, že je plná amerických studentů, kteří sem po uvolnění situace Raulem Castrem, mohou přijet obdivovat Havanu. Ale důvod  není zcela jistě humanitární či vzdělávací, ale prozaický. Dolary, které místní ekonomika žalostně potřebuje. 

Vystupujeme z mikrobusu a dál jdeme pěšky. Ale dříve než se pustíme uličkami města, prohlédneme si muzeum výroby rumu, které končí jak jinak, než malým panákem tohoto lahodného pití. Isisi nás informuje, že nejlepší je sedmiletý, takže pro další dny už jsme poučení. 

Konečně jsme ve staré Havaně. Nádherné koloniální stavby nás obklopují v každém okamžiku, kam nás zavedou kroky, všude skvostná architektura. Ale má to jeden háček, domy jsou v katastrofálním stavu, mnohé vypadají jako po vybombardování a nebýt pověšeného prádla na balkónech, zcela jistě bych usuzoval, že jsou prázdné.

Isis nás stále dokola ujišťuje, že se vše opravuje, ale to je jen zbožné přání, domy chátrají a stát nemá peníze k jejich opravě. Zkáza začala po revoluci a znárodnění, kdy se do obrovských domů a kasin nastěhovali obyčejní lidé a pomalu vše vybydleli. Ale je tu přeci jen několik investic do oprav domů a jim vévodí palác Capitol na Pargue de la Fraternidad (v parku bratrství). 62 metrů vysoká neoklasická budova byla vystavěna v roce 1928 při příležitosti Panamerické konference. Věrná kopie americké předlohy se rekonstruuje, aby v něm mohl zasedat kubánský parlament. I takové paradoxy jsou zde k vidění. 

 Když jsem se připravoval na odjezd, dal jsem si za úkol několik věcí a jednou z nich bylo pořízení fotky, pro Kubu  snad nejtypičtější, Kubánky kouřící tlustý doutník.

Ale skutečnost je taková, že vše je umělé, namarkýrované. Ženy jsou obložené umělými květinami a pokřikují na turisty, aby si je vyfotili. Je to obchod, legální živnost, kterou místní ženy mohou  provozovat a za 2 CUC vám vystaví tvář k focení. Moje ideály jsou pryč. Tak na tohle přispívat nebudu.  Jsou tři hodiny odpoledne a všem nám už kručí v břiše. Máme rezervaci v proslulé restauraci La Bodeguita del Medio. Dnes je to téměř kultovní místo, kde se schází místní bohéma a turisté, kteří chtějí nasát trochu atmosféry. Restaurace ukrývá netušený autentický poklad v podobě tisíců podpisů na stěnách, mezi které ode dneška patří i ten můj. Objednáváme si typické místní jídlo congrí - rýže vařená s černými fazolemi, která nechybí na žádném kubánském stole boniato - sladké brambory , hovězí maso  tzv. ropa vieja (staré šaty), což je vařené hovězí ochucené zeleninou a natrhané na malé kousky. Lenka si dala skvělé hovězí maso, jehož název mi v paměti nezůstal. Vzhledem k tomu, že restaurace je státní zařízení, tak se dal předpokládat nezájem číšníků a opět mi to dalo vzpomenout dobu minulou, kdy prvotní zájem obsluhy byl osobní zisk před spokojeností zákazníka. Připadám si jak U Fleků, ale nebýt tu, byl by hřích.

Nazpět k hotelu jedeme podél Atlantického oceánu, po promenádě Malecon, na které zub času zapracoval ještě více, než  na starém městě. Některé domy tu již vůbec nejsou nebo z nich zbyla jen čelní fasáda, některé dostaly šanci a zachraňují je prostředky z UNESCO. Smutný a depresivní pohled. Nelze než doufat, že vláda najde dost sil a prostředků k opravě města. Byla by to škoda, Havana je nádherné město, respektive bylo. 

Do hotelu se vracíme ještě za denního světla, takže si jdeme na chvíli lehnout k bazénu, ale brzy nás vyhání silný vítr do závětří, tedy do baru. Dám si dvě mojita a jdu se trochu opláchnout před dalším výletem. Ještě jsem se nezmínil o hotelu Copacabana 4* , kde bydlíme. Všeobecně je úroveň hotelů na ostrově špatná a je zapotřebí se na to připravit. Doporučuji si rovnou u hvězdiček škrtnout tři na konci a vyjde Vám skutečnost. Nám nešly otvírat dveře na balkon a netekla teplá voda. Ale na jednu noc je to OK. 

Na večeři, která není žádným vítězstvím, jedeme do doutníkového domu Casa del Habano. Špíz z ryby a krevet se suchou bílou rýží. Tady se potvrzuje, že místní kuchaři neumí příliš vařit z těchto surovin, protože neví receptury a nemají mezinárodní inspiraci. Po večeři jsme se rozjeli do Tropicana , což je nejslavnější kabaret pod širým nebem na celém světě.

Vznikl již v roce 1939 a v rytmu Salsy, Merenge a dalších tradičních tanců za doprovodu živé hudby zde vystupují nejlepší kubánští tanečníci a tanečnice 365 dní v roce. Časový posun dělá své, všichni jsme unaveni, takže máme co dělat, abychom vydrželi sledovat tuto velkolepou přehlídku světel a krásných kostýmů.Půl hodiny po půlnoci padáme do postelí jako podťatí.

3.Den, pondělí 1.12.2014 :  Vignales

Po snídaní odjíždíme na západ ostrova, do oblasti národního parku Valle de Viňales, který je vzdálen 160 km od Havany a je pod patronací UNESCO. Viňáles je proslulé prastarými vápencovými masivy, zvanými  "Mogotes". Jde o kopce porostlé vegetací, takže pahorky připomínají zelené oblé peřiny. 

V oblasti jsou ty nejznámější tabákové plantáže a vyrábějí se zde nejproslulejší  doutníky Cohiba. Do údolí jedeme po jediné místní dálnici, postavené socialistickým blokem v sedmdesátých letech. Dnes je téměř poloprázdná. Náš řidič jede stále v levém pruhu a ví proč. Míjíme cyklisty, stopaře, které řidiči státních institucí musí povinně brát nebo pomalé, silně kouřící náklaďáky, sloužící jako místní autobusová doprava. Všude okolo krajnic se pasou krávy, které se zde v noci vyhřívají na asfaltu a působí tak občasné nehody.

 Mimochodem, hovězí maso je na Kubě pouze ve státní zprávě, takže je pro obyčejné Kubánce téměř nedostupné, 1kg stojí 15 CUC, což je průměrný měsíční plat, ale na černém trhu lze pořídit 1kg za 3 CUC. Proto je chov krav přísně hlídán a je pochopitelně zdrojem šedé ekonomiky. Farmář nesmí sám porážet a jestli se k tomu odhodlá, a je chycen, hrozí mu 25 let vězení  a kupci 2 roky. Zajímavý je i častý způsob odhalení černé porážky. Mohou za to supi, kteří krouží nad místem a upozorňují tak na nekalou činnost místní policii. Po cestě stavíme na jediném odpočívadle, které tu je, kupujeme si čerstvé banány a s údivem zjišťujeme, že jsme u brány do kempu. Ani v duchu by mě nenapadlo, že na ostrově budou kempy. Podle Isis, sem jezdí Kubánci na víkendy, školy na odpočinek a poslední dobou i cestovatelé. Kubáncům totiž ještě donedávna byla zapovězena možnost, ubytovat se v hotelu. Důvodem byla obava režimu, aby obyvatelé neviděli ten "luxus", který se tam naskýtá. Nemůžeme si pochopitelně nechat ujít tabákovou farmu. Isis nás vede k jednomu zemědělci, o kterém tvrdí, že je opravdu bohatý. A není se čemu divit, každý z turistů, kterého sem odvezou, si od něj koupí několik balení Cohiba a on si tak  pohodlně prodá část své produkce.

Zbytek odevzdá do státní továrny. Pochopitelně vše co prodá turistům je na černo. S velkou pravděpodobností je to prominent, kterého místní cestovky ukazují jako úspěšného kolchozníka, má traktor, mechanizaci a za stodolou auto Kia. Ale stačí se podívat za plot další farmy a vidíte skutečnost, oráče s pruhem za párem volů a chudé a prosté domky.

Návštěva je pro mě trochu zklamáním, sliboval jsem si od toho více. Ukázku výroby, opravdový život farmáře, to vše nám zatím zůstává utajeno. Další zastávka je na úchvatných vyhlídkách nad údolím - Los Jazmines, La Ermita, kde se mimochodem točily i exteriéry seriálu Major Zeman. 

Je to krásný kus země. Oblé zelené kopce na obzoru působí úchvatně. Tato oblast by si zasloužila sama o sobě několik dní, vzít batoh a proplétat se mezi Mogotes. To ale, bohužel, není v našich časových možnostech. Nasedáme a šplháme do kopců, abychom následně spadli do samotného údolí. Na řadě je místo s bizardní malbou na skále „Mural de la Prehistoria“. Místní umělec tento monument tvořil sedm let, ale důvod mi nějak uniká. V cestopisných i oficiálních průvodcích se píše : Malba Leovigilda Gonzálese, kubánského vědce, představuje vývoj života na zemi od prvních obyvatel moří až po člověka. No nevím, je to spíše kýč. Ale na druhou stranu, tu mají  skvělou piňcoladu, takže to nebyla až tak marná zastávka.

 V centru Vignáleského údolí se nachází stejnojmenné městečko. Zde žije většina obyvatel a zdejších zemědělců. Na vesnici je vidět, jak dobře profitují z turistického ruchu. Krásně barevné a opravené domy, sloužící jako Casa Particulare ( ubytování v soukromí) a spousta "paladares" , soukromých restaurací, které zde od roku 1993 mohly vzniknout. Bohužel nemáme možnost zastavit a udělat alespoň pár fotek. Kdybych se ještě jednou do těchto míst vrátil, určitě bych zde přespal a měl tuto obec, jako základnu pro bližší prozkoumání údolí. Je už hodně po poledni, takže míříme nad obec, do jednoho z mnoha paladeres. Plní se mi moje další přání , trochu si přivonět k místní, domácí kuchyni.

Vítá nás mladá slečna a spolu s rodinou spouští koncert. S obrovským zápalem, chutí a ochotou před nás začínají nosit hromady jídla. Začínáme pečenými zelenými banány, upravenými jako lupínky plátanos fritos, k tomu pečené banány s masem s kari, skvělou kuřecí kari polévkou a pokračujeme jehněčím, vepřovým, kuřecím masem a rybou. Pochopitelně nesmí chybět congrí a mnoho zeleniny syrové i vařené. A jaké by bylo jídlo bez piňacolady? Tentokráte v jiném, domácím provedení a s názvem no stress. Náramně jsme se najedli a bylo by fajn chvilku relaxovat na houpacím křesle, které patří ke koloritu této oblasti.

Ale je čas pokračovat dál, návštěvou indiánské jeskyně "Cueva del Indio" na jejímž konci nás čeká projížďka na lodičce po podzemní říčce San Vicente. Opět můžeme vidět, jak Kubánci nepřemýšlí do budoucnosti a co je možné zde, je pro vyspělý svět nepřípustné. Jeskyně je bez dohledu, takže stěny zdobí mnoho vyrytých monogramů a po říčce nás vozí člun se spalovacím motorem.

 To je pro dnešek vše a vydáváme se zpět do Havany. Po cestě  jsme zažili malý adrenalin. Některým z nás se chtělo na záchod a po naší straně nebylo žádné odpočívadlo, řidič tedy musel improvizovat. Když míjíme benzínku na protější straně dálnice, řidič se řadí do levého pruhu a přejíždí přes dělící pás do protisměru! Ve všech trochu zamrazilo při představě, co by se mohlo stát, ale zde je to prý normální. Stejný manévr řidič musel pochopitelně udělat i při odjezdu.

Díl 2: http://havranek.blog.sme.sk/c/399934/kuba-topes-de-collantes-trinidad.html

Díl 3: http://havranek.blog.sme.sk/c/399950/kuba-playa-ancon-santa-clara-a-cayo-santa-maria.html

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

NKÚ sa na kauzu Evka nemusí pozrieť. Lajčáka podržali poslanci parlamentu

Za návrh, aby sa na financovanie predsedníctva pozrel Najvyšší kontrolný úrad nehlasoval ani jeden poslanec Smeru.

ŠPORT

Kuzminovej vyšiel návrat a skončila v prvej desiatke

Víťazkou druhého šprintu sezóny sa stala Laura Dahlmeierová.

SVET

Súdy extrémistom neškodia, bránia sa slobodou prejavu

Holandského politika za urážky Maročanov odsúdili bez trestu. Radikáli súdy často využívajú na svoju propagáciu.


Už ste čítali?