Maroko - na kole přes Střední a Velký Atlas - finále

Autor: Petr Havránek | 2.1.2016 o 13:45 | Karma článku: 6,23 | Prečítané:  441x

Čím déle jsem v horách, tím více si všeho, co nás obklopuje, užíváme. Čekají nás dlouhá stoupání, vedro, trocha adrenalinu, srdeční Berbeři, dramatický defekt doprovodného vozu, zdolání posledního,největšího kopce a Marrakech.

8. Den 2.5. sobota

98 km, n.m.v. 2.363m,  denní převýšení 2.000m

Královsky snídáme kávu, čaj, palačinky, takže se s plným žaludkem pouštíme i do královské etapy první poloviny expedice.  První stoupání za Agoudim do sedla 2.348 m, sjezd do údolí Anefgou a přes další dvě sedla vyšplháme do nejvyššího bodu dne 2.658m. Cílem je Agoudal.

Cesta vede po asfaltu a při dnešní vysoké teplotě nás bude stoupání stát dost sil. Ale za to se postupně okolo nás otvírají neopakovatelná panorama, barevné skály, zasněžené vrcholky, skály roztodivných tvarů, poznamenané tisíciletým vývojem.Při ranním setkání nad trasou nás Tomáš upozorňuje, že obzvláště tento úsek je plný nebezpečných dětí. Jsme při průjezdech vesnicemi obezřetní, ale vše probíhá v klidu. Chtějí si jen plácnout dlaní a mávají. Celkový účet jsou jen dva kameny do zad, to jde. Po cestě obdivuji  nezměrnou pracovitost místních horalů, kteří se od rána plahočí po svých políčcích nebo pasou stáda ovcí na neúrodných kopcích. Tu a tam vidíme malá osetá políčka, na něž musí stále dovážet zem, která se dešti odplavuje. Asi dvakrát jsme opravdu tváří v tvář opravdové bídě. To když nás cesta zavádí přes vesnice. Cesta se mění v mlat, všude prach a nepořádek.

Ale i v tomto, pro Evropana nepředstavitelném světě, na nás mávají usměvaví lidé.
Člověk se zde naučí velké pokoře, škoda jen, že na ni zapomene hned na letišti. . .

Ještě jsem se nezmínil o domech, které jsou z valné většiny postavené z vepřovic a ve sta procentech mají rovnou střechu, pokrytou hlínou. A tam, kde je zaveden proud, nesmí na střeše chybět satelit. Takže jsou k vidění mnohdy bizarní pohledy na rozpadlý dům, na jehož střeše se vypíná satelitní parabola.

Pomalu opouštíme odlehlé kraje Maroka a blížíme se k místům, která jsou více dotčena turismem.

Je to vidět i na našem dnešním ubytování – augberge Ibrahim. Má již evropský střih s pokoji s koupelnou. Ale pozor, není to hotel ani penzion, který znáte, jsme stále v Africe. K večeři máme kuskus s masem, není to sice šálek mé kávy, ale zasytí to. Po večeři se tvoří plán na zítřejší cestu a vedle té oficiální se nabízí i druhá, více bajková. Ovšem má to svůj háček, za větší zážitek se musí zaplatit větší porcí kilometrů jak do dálky, tak i do výšky.
Jdeme do toho v šesti, spolu s Tomášem.

9. Den 3.5. neděle

127 km, n.m.v. 1.309m,  denní převýšení 2.100 m

První skupina, která musí dnes nejprve zdolat sedlo Tizi-Tirherhouzine 2.673 m, a zbytek cesty doklouzat pohodlným sjezdem do impozantního červeného kaňonu Todra, si může přispat. My vstáváme dříve, ale nutnou podmínkou je vstát. Což se nám nedaří, protože jsem špatně nařídil budíka. Tak rychlé balení jsem od Jendy ještě neviděl, věci jsme do báglů naházeli, jak nám přišly pod ruku, a spěcháme na snídani.

Kvůli zdržení jsme přišli o ranní korekci trasy. Tomáš si ze starých záznamů vylovil podrobnosti a prý to bude o maličko ostřejší, než večer slíbil. No co, karty jsou rozdány, jedeme. Začínáme krásným výšvihem podél potoka a postupně překonáváme dvě sedla ve výšce 2.630m a 2.750 m. Na to poslední, do výšky 2.950 m, šplháme po šotolině a  je to slušná porce práce. Ale za ten pocit vítězství to stojí. Je to můj i Jendův nejvyšší bod, dosažený na kole. Při příjezdu na vrchol nás vítají potleskem osádky terénních jeepů a zvednutými palci vyjadřují svůj názor na naši dřinu.

Dokonce nám dávají i vodu, která nám přijde vhod, protože jsme téměř na suchu. Postupně přijíždí zbytek skupinky, ještě poslední fotka a krásným trailem po úzké klikaté pistě připomínající shora tkaničku se spouštíme do kaňonu. Bohužel neznám jeho jméno, ale Tomáš ho nazývá černým, tak u toho zůstanu.

Po cestě nevíme co dřív, dávat pozor na cestu, sledovat kaňon pod námi nebo nad ním se pnoucí černé skály. Chvílemi mi to připadá, že nás vysadili někde na Měsíci, tak na mě působí okolní, zvrásněná krajina. Dole u řeky je k naší smůle zavřené auberge, jsme téměř bez vody, takže musíme ujet dalších 20km, abychom se u té další mohli občerstvit a doplnit vodu.

Podle včerejších informací od Tomáše nás mělo čekat jen malé převýšení 200m, a pak sjezd do kaňonu Todra. Ale skutečnost je jiná a o dost brutálnější. Podle GPS musíme vystoupat ze současných 2.000m  do 2.600 m, což by ještě nebylo tak zlé, ale ta cesta, která vede ke zdolání sedla, je vyhledávanou trasou offroadových nadšenců. Dva z nás to vzdávají a Tomáš s nimi jede hledat odvoz. A jako bychom o tom nemluvili. Míjí nás jeden jeep, mířící stejným směrem, jako my. Chytáme se jeho stop a nabíráme směr do hor.

Po chvíli končí stezka a najíždíme do suchého koryta řeky. Čeká nás 10km po kamenech, balvanech i štěrku, mnohokrát přejíždíme brody a jediné, co nám trochu ulehčuje cestu, jsou ujeté stopy po jeepech.

Koryto řeky je uprostřed skal, takže jediné, co vidíme, jsou okolní skály a horizont. Konečně jsme venku, na šotolině, která vydrží až do sedla. Po dvou hodinách jsme nahoře. A to, co jsme vyjeli, teď sjíždíme dolů, jen s tím rozdílem, že na této straně kopce je koryto jednodušeji sjízdné. Cesta nás dovádí do Tamtetoucht, kde se napojujeme na asfaltku, klikatící se kaňonem Todra. Ale před tím do sebe každý klopíme litr vody, který si kupujeme v krámku u silnice. Čeká nás za odměnu 20km sjezd kaňonem, který se díky červené barvě skal podobá kaňonům v Severní Americe, proto se pro něj vžil název marocký Grand Canon. Na konci kaňonu vjíždíme do turistického masakru. Mezi úzkými skalami jsou tu vměstnány stovky lidí kochající se kaňonem nebo si jen tak užívající krásného dne. Je 19 hodin, máme v nohou 130km, nastoupáno něco přes 2km a jsme konečně v cíli. K našemu velkému překvapení na nás čeká luxusní hotýlek, čisté postele, dokonce i kombi záchod se sprchou na pokoji. Vem čert, že koupelna nemá dveře, to je maličkost. Rychle se sprchujeme, abychom smyli únavu, a jdeme na tajim, tentokrát s mletým masem - keftou.

Hoteliér je nesmírně milý a snáší nám modré z nebe, tedy kromě piva. Ještě než usnu, promítám si dnešek v hlavě a utvrzuji se v tom, že to, co jsme dnes jeli, bylo to nejhezčí a nejtěžší, co jsem kdy absolvoval.

10. Den 4.5. pondělí

51 km, denní převýšení 760m

Dnes nespěcháme, máme před sebou jen přejezd místní dopravou asi 120km blíže k hlavnímu masivu Velkého Atlasu-Adrar , N'Dern, s nejvýšší horou Dj. Toubkalu 4.167m. Cílem je   pouštní město Ouarzazate ( Warzazatu ),  odkud pokračujeme dál na kolech do srdce hor. Ráno dojíždíme na kolech do 15km vzdáleného Tinerhiru, po krátkém hledání nacházíme nádraží a na něm náš bus.

Je to dodávka, jejíž věk je podobný mému, uvnitř slepené sedačky z několika typů busů a na střeše zahrádka, kam musíme uložit kola na jízdu. Moje se veze na Omarově autě, protože mám obavy, že můj karbonový rám by jízdu nepřežil bez úhony. Řidič a závozník umisťují první dvě kola na zahrádku a z jejich práce nám jde husí kůže po těle. Je jim celkem jedno, jestli se kola odřou, poškodí se převody nebo prasknou dráty. Michal se chápe organizace, leza na střechu a postupně kola ukládá tak, aby utrpěla po cestě co nejmenší úhony. Asi po hodině je naloženo, ale je tu další problém. Schází nám jedno místo v autě. Problém ale trvá jen pár sekund. Závozník nám posílá plastovou židli do uličky a je to. Ostatně i on sedí u řidiče na té samé židličce, takže to zde není asi neobvyklé řešení. Cesta je utrpení, málo místa na nohy a mně na ně celou dobu fouká teplý vzduch, protože řidič topí, aby motor nepřehřál. Rozepisovat se o interiéru busu je asi zbytečné, ale co je na první pohled patrné a stojí za zmínku, jsou fixou popsaná stínítka nad oknem a celý horní prostor nad řidičem důležitými čísly. Není nad to mít vše důležité na očích.

Trochu se po cestě protahujeme u benzinky, dáváme si kafe a pití, ale obsluha není schopna sečíst tři položky.  Tím se přestávka trochu protahuje. Konečně jsme v Ouarzazate,  obědváme, nasedáme na kola a musíme dojet etapu po svých, nějakých 20km.

Ouarzazate je mimo jiné i oblíbené místo filmařů. V místních ateliérech se např. zrodily filmy Gladiátor či Honba za klenotem Nilu. Než vyjedeme, Tomáš nám vypráví o tom, jak na polopoušti, přes kterou pojedeme, vždy zabloudí. Ale díky Radkově GPS, to bude prý dnes tutovka. Nebyla. Opět kufrování a navíc nám dochází voda.

Asi po hodině hledání správné pisty se konečně orientujeme v terénu a míříme správným směrem. Na kopci na nás čeká Omar s vodou. Sláva, jsme zachráněni. Omar nás bezpečně dovádí až do hotelu v  Ksar Ait Benhaddou. Máme dohodnuté ubytování u bratra našeho včerejšího hoteliéra a děláme dobře.

Zatím perla mezi naším dosavadním ubytováním. Dokonce i s bazénem, do kterého skáčeme hned, co z nás na pokoji spadly dresy. A k večeři nás čeká co? Tajim! Uf… Ale k našemu velkému překvapení nám nabízí růžové víno od Sahary. Je nevalné chuti, teplé, ale nevadí, po týdnu abstinence chutná cokoli.

11. Den 5.5. úterý

87km, denní převýšení 1.940m

Ráno si jdeme prohlédnout kasbu (opevněnou vesnici) Ait Benhaddou  se ksarem (hradem). Tato památka je poměrně zachovalá, ale není to zásluhou péče Maročanů. Místo si oblíbili filmaři, kteří památku čas od času opraví. Asi nejslavnějším filmem, který se zde točil, je Gladiátor, po něm tu ještě zbyla gladiátorská aréna. Prohlídku a focení města máme za hodinku za sebou a míříme zpět, abychom pokračovali v cestě.

Večer jsme se trochu pověnovali kolům, dost tady trpí. Ráno čekáme na ostatní, kteří nechali údržbu na ráno, a za počínajícího vedra  pokračujeme do kopců přes dvě sedla. Hned v tom prvním to přišlo! Michal, s kterým se znám více než 20let a jsme oba soutěživí, do toho šlápnul a hnal se do kopce.

Hozenou rukavici jsem musel zvednout a bylo to.  Kolo na kolo až na vrchol. Hezký souboj, který nám dal dost zabrat, ale soutěživost je potvora. Asi nemusím psát, že jsme se i přes naši snahu dívali na Jendova záda. Je to tak, letos už považuji za úspěch, když ho občas uvidím. Cesta na druhé sedlo nás vede skrz pohoří, které má snad nekonečně odstínů barev, fotíme a obdivujeme tu nádheru.


Na oběd stavíme ve městě Telouet, kde je dominantou kasbah, bývalé sídlo kmene Glaui, dnes na seznamu UNESCO. Ale než jdeme památku navštívit, obědváme v hospodě.

Vlastní ji postarší vitální Francouzka. Krásně poobědváme a jdeme na prohlídku kasby. Kdyby pánové z UNESCO viděli, co podporují a kam dávají eura, asi by se divili. Polorozpadlé domy, nepořádek, zanedbané okolí a jeden zedník. Ztráta času. V druhé půli cesty nás opět čekají dvě sedla a zejména to druhé Tizi´n Tichka 2.260m  je o morálu. Nekonečná tkanička, vinoucí se kopcem, a neskutečně silný protivítr. Ale vůle vítězí a jsme na kopci. Nyní nás nemine 15km sjezd po frekventované silnici do Agouim.  Když vidím, jak nebezpečně se po silnici řítí nákladní vozy, mám husí kůži po těle. Jediná šance je to nakopnout a co nejrychleji úsek přeletět. Tak i činíme a ve městě jsem opravdu za chvíli. Vítá nás nepořádek a zápach. Městečko je neosobní a špinavé, asi nejhorší, kde jsme zatím spali.

Na druhou stranu je pozitivní, že jsme ujeli ruchu turistického průmyslu a kromě jednoho Portugalce a partičky Japonců, kteří si mimochodem vaří jídlo vedle nás na pokoji, jsme tu sami. K večeři máme konečně změnu. Špagety s mletým masem, sice rozvařené, ale kdo by na to v Maroku hleděl. Hotel má sice sprchy a wc společné, ale relativně čisté. Horší je to s pokoji, někteří spí na matracích, my si užíváme komfortu a válíme se v postelích. Nicméně máme okna na hlavní ulici, kde ruch neutichá ani v noční dobu. Jen co usnu, už slyším hlas muezzina, který vyzývá k modlení. Už jsem zažil příjemnější budíček, na druhou stranu vím, že si ještě nějakou tu hodinku mohu poležet.

12. Den 6.5.středa

70km,  denní převýšení 1.280m

Dnes ráno to vypadá na velký servisní den. Mnoho z nás našlo ráno kola bez „duše“, takže se přezouvá, lepí a opravuje. A jak zjišťujeme po pár desítkách minut, není to pro dnešek poslední komplikace.

Vydáváme se vstříc sedlu 2.225m, odkud prý bude úchvatný pohled na nejvyšší horu Maroka - Dj. Toubkalu 4.167m. První kilometry vedou po šotolinové pistě, ve které čas od času prorazily bodlavé rostliny, což se některým z nás stalo osudnými a z batohů taháme jednu duši za druhou. Kousek hodný mistra, se povedl Michalovi, který o bodláky píchnul současně obě kola.

Nám t

řem se zatím smůla vyhýbá, uvidíme jak dál. Po cestě stavíme na jídlo v malém bistru a opět máme trable s útratou. Všichni si dáváme kuře a každého z nás stojí jinak. Stejné je to i s pitím. Už to bereme jako kolorit a spíše se tím bavíme, než že by nás to rozčilovalo. Radek má dnes perný den, mění již čtvrtou duši. Na druhou stranu to má již nacvičené,  než se rozkoukáme, už má přezuto. Můžeme se tedy pustit do zdolání nejvyššího bodu etapy, sedla ve výšce 2.225 m, k němuž vede 15km dlouhé stoupání.

To by nebylo tak zlé, ale co je pekelné, je silný protivítr, který nám buší do tváří a stoupání nám bere dost sil. V sedle se od nás trhají Radek a Marcel, kteří volí alternativní, delší a náročnější cestu po šotolině. I nás to láká, ale je poměrně dost hodin a trasa, kterou jedou, je pro ně i Tomáše neznámou. Takže to může dopadnout všelijak. My absolvujeme pohodový sjezd k Assarag, kde nakupujeme jídlo na večer, protože poblíž budeme naposledy kempovat.

Místo je u malé říčky, za níž je vesnice a malá cihelna. Tomáš jde nejprve prozkoumat situaci, abychom nevyplašili místní obyvatele, a teprve potom sjíždíme ze silnice k řece. Vybrali jsme malý písečný kousek půdy, kde rozbíjíme kemp. Místo, jak se později ukazuje, je hned u prošlapané cestičky z a do vsi, takže jsme téměř okamžitě odhaleni, a tudíž i pod dozorem skupinky dětí. Rozdáváme jim poslední maličkosti a zdá se, že máme jak je, tak jejich rodiče na naší straně. Nicméně dnes můžeme zapomenout na koupel v říčce, protože jsme blízko obydlí a odhalená těla sem jak si nepatří.

Vaříme večeři a pokukujeme po hodinkách, protože Radek a Marcel tu ještě nejsou, přitom noc má již na krajíčku.  I Tomáš znejistí, a když nás zahalí tma, jede klukům s Omarem naproti autem. Ale za pár minut už je vidíme. Dobře to dopadlo. Kola si zabezpečujeme, ale naše ostražitost je již obroušená, věříme, že nás místní nezklamou.

13. Den 7.5. čtvrtek

69km, denní převýšení 670m

Večer byl klidný, až na štěkot psů, kterým jsme pravděpodobně vlezli do teritoria, a nyní se nám mstí. Přes noc Pavlovi ušlo kolo, takže i na něj došla řada. Pohoda, klídek a stálé klesání podél řeky Tifnoute až do města Aoulouz.

Takový je dnešní plán. Nesnídáme a odjíždíme s prázdným žaludkem, protože Tomáš anoncuje krámek pár kilometrů od nás, kde se dá najíst. Krámek jsme našli, ale v něm jen dva chleby a nefunkční kávovar. Chleba si trháme mezi deset lidí, dokupujeme sušenky a vše zapíjíme kolou. Vskutku snídaně šitá na sportovce. Štěstí, že máme před sebou lehkou etapu, protože jinak by nám asi bylo ouvej.

Projíždíme vesnicemi a ať jsou malé, velké, chudé či výstavní, opět si ověřuji, že na školách a mešitách se zde nešetří. Pravděpodobně je zde jeho excelence král ve velké oblibě.

Jeho fotografie visí téměř ve všech obchůdcích i bistrech. Je opět vedro a tím, jak klesáme, se stále otepluje, je hodně přes 35°C. Takže vítáme možnost si koupit nějaké chladné pití v malém krámku, kde k našemu překvapení obsluhuje mladá žena. To vidíme poprvé, zatím to byla výsada mužů. Michal vybírá z lednice šest lahví coca-cola, pro něž se tu vžil název  „količky“, pár sušenek a chce platit. 410 DH, tolik na kalkulačce namačká mladá žena. Michal si s úsměvem bere kalkulačku do ruky a kus po kuse sčítá. Vždy zaokrouhluje nahoru a stejně tak dělá i s výsledkem. Výsledkem je 45 DH. Žena se spokojeně usměje a vše je dohodnuto. U Asoulu míjíme přehradu s  blankytně modrou vodou.

To by byl hřích se nevykoupat! Bohužel k vodě nevede cesta, takže bereme za vděk svěží vodou hned za přetokem z hráze. Aoulouz nás vítá dlouhým a širokým bulvárem, ale také hromadou odpadků. Je to hodně ortodoxní město, takže si Lucie na sebe bere dlouhý rukáv, netřeba provokovat. Úkolem je najít hotel Sahara. Zdá se to být snadné, ale skutečnost je jiná. Trochu kufrujeme a i když už víme, jak zde hotely vypadají, míjíme cíl bez povšimnutí. Až když na nás Tomáš mávne, všímáme si oprýskané budova na jejíž střeše se krčí nápis Sahara.

Omara tu ještě nemáme, takže se občerstvujeme, trochu pojíme a trpělivě čekáme na bágly. Doba se protahuje, takže měníme lokál a jdeme přes ulici, kde mají wi-fi připojení. Zároveň je to i jakési nádražní bistro, před nímž postávají řidiči a vykřikují jméno destinace, kam jedou. Žádný jízdní řád, lidský hlas a trpělivost. Když už nevíme, co bychom si dali, a vedro je k zalknutí, dozvídáme se, že Omar měl defekt a opravuje. Po třech hodinách čekání vidíme náš jeep, v něm špinavého a unaveného Omara. Znakovou řečí nám vysvětluje, co ho potkalo. V jednom místě ho předjelo jeho vlastní zadní kolo!

Měl štěstí v neštěstí a s ním vlastně i my. Kolo mu nepláchlo, podařilo se mu vše opravit a my máme Omara i batohy. Hotel má vyfocené na vývěsním štítu tři luxusní pokoje. Ale je jasné, že přitom pomohl strýček google. Pokoje nevybočují ze standardu, stejně jako společný záchod se sprchou.

  Už jsme vlastě zvyklí, takže bereme rychlou sprchu a spolu s Pavlem a Jendou se jdeme podívat do města.
Jsme tu za exoty, zejména Jenda se svojí výškou a blond vlasy budí rozruch. Kupujeme si v pekařství nějaké dobroty, a když se do nich po cestě k hotelu pouštíme, přistupují k nám dva mladící s prosbou, zda se s námi mohou vyfotografovat. Jendu nazývají „shining man“. Jaksi automaticky jeden z nich bere Pavlovi z ruky buchtu, že si kousne a hned se s námi dávají do řeči. Jsou to studenti střední školy a po pár formálních větách jdou rovnou k věci.    „ V co věříte? V Aláha nebo Boha?“  No, nic lehčího by nebylo, pomyslím si. Teď a tady vypotit něco, co je nepopudí, není snadné. Anglicky jim vysvětlujeme, že věříme sami v sebe a trochu mlžíme. Naštěstí jde o chytré a zvídavé kluky, takže se neděje nic nebezpečného. Loučíme se s pozvánkou do Evropy, ale je jasné, že je to pro kluky jen sen.   A Pavlova buchta?

Hned po první větě ji hoch spolknul jak malinu. Večeříme všichni společně a už mě místní hygiena ve venkovní kuchyni nechává chladným. Spoléhám na vytrénovanost našich žaludků. Zase ochutnáváme něco nového z marocké kuchyně a vše je prima. Na noc opět přichází na řadu spacák. Lehnout si do „povlečení“  nebo spíše pod kousavou deku, tak na to jsem měkký.
Snažíme se rychle usnout, zítra nás čeká těžký den.

14. Den 8.5. pátek

110km, denní převýšení 1.832m

Je 5.30 minut, za okny tma a my vstáváme. Musíme vyjet brzo, protože je před námi poslední etapa, patří k těm náročnějším. Musíme zdolat sedlo Tizi n´Test 2.120 m, což bude náročná práce, a navíc na nás od 14 hodin bude ve městečku  Ijoukak čekat mikrobus, který nás a kola přepraví do Marrakeche.

Je to poslední etapa, takže si ji chceme pořádně užít. Snídáme v protějším bistru a nad hlavami nám po celou dobu znějí muslimské modlitby. Je to na můj vkus trochu depresivní, ale chuť k jídlu nám to nebere. Svítá a my vyrážíme. Prvních 25 km po asfaltu doslova letíme, abychom byli včas a s náskokem u 10km dlouhé pisty, na které může být tu a tam ostrý trn. Chceme mít čas na případné přezouvání. Pro jistotu si dnes do batohu dáváme s Jendou nejen duše, ale i plášť. Hůř je na tom Pavel, který obojí rozdal, takže spoléhá na štěstí. A daří se. Pista je za námi, bez defektu a jsme u paty 35km dlouhého stoupání na sedlo.

Každý jede za svoje. Já a Jenda zkoušíme jet na doraz a za námi ostatní podle chutě a sil. Silnici, po které stoupáme, postavili Francouzi v letech 1926 – 1932 a v této době se jednalo o unikátní stavbu. Cesta se klikatí do mnoha ostrých zatáček s nádhernými výhledy na různorodé pohoří a malé vesničky. Je to hodně o morálu, ale zážitek. Já si udržuji stálé tempo a Jenda okolo mě popojíždí. Tu zprava, tu zleva, dokonce mě vybízí k focení, což je nevídaná věc. Je vidět, že jede s rezervou, ale drží se mnou basu. Po 2,20 hod jsme na vrcholku.

Poroučíme si v bistru pití a jídlo. Než nám ho přinesou, dojíždějí postupně všichni z naší skupinky. Chvíli vystavuji hlavu slunci, abych si ji opálil a zmizel mi tak ten můj opálený kopačák, dojídáme melouna a klábosíme. Vzhledem k tomu, že nás dole čekají mikrobusy a je již druhá odpolední, nasedáme a dlouhým sjezdem kloužeme do Ijoukak. Zde na nás čekají sice dva luxusní mikrobusy, ale bez zahrádky. Nabízí se tedy otázka, co s koly?

Po počátečních dohadech, kdo kolo rozebere a kdo ne, propuká lehký chaos. Oproti plánu musíme kola rozebrat a dát do vaků, v našem případě krabic, všichni. To se sice snadno řekne, ale hůř provede. Vyhazujeme batohy na beton k říčce a vrháme se do demontáže.

Místo na hodinu ovládají emoce, ale vše se daří a auta se plní koly a námi. Jsem natolik ve stresu, že stihnu udělat jen jeden mizerný dokumentační snímek. Vyfasovali jsme hrubě nervózního řidiče, který nás po cestě mohl asi stokrát zabít, přičemž předjíždění na plné čáře, byl jen dětský přestupek. Místo aby Tomáš zasáhl a umravnil ho, nasazuje si sluneční brýle a dělá, že tu není. Ale přežili jsme.Nervóza nám staví u pěší zóny, kde je i náš hotel, v němž budeme ubytováni následující dva dny. Byť je to jen 10 minut chůze, dáváme přednost pohodlnému převezení kol a batohů nosiči s vozíky. Chlapy nakládají kárky, s drzostí a zároveň elegancí prokličkují přes křižovatku mezi záplavou aut a jsou v trapu. Naše bojácnost a obava z poražení autem, nás zdržuje, ale hendikep doháníme a už je a hlavně naše věci, máme na dohled. Hotel je v samém srdci mediny, takže žádný Hilton s velkými okny a balkónem. Jsme v přízemí, zamřížované okno do atria a s námi tři kola na pokoji.  Ale to hlavní je, že na náměstí Jemaa el Fna , což je hlavní trhák Marrakesche, je to 5 minut chůze. A právě tam směřují naše první kroky.

Venku je již příjemně, blíží se podvečer a z náměstí se stává jedna obrovská jídelna. Snad na dvě stě stánků zde nabízí nepřeberné množství jídla, pití, sladkostí a dalších dobrot. Jakmile se vynoříme z uličky od hotelu, jsme doslova v pekle. Pěší zóna, vedoucí na náměstí praská ve švech. Pouliční prodavači tu nabízejí vše, na co si vzpomeneš. Telefony i-Phone, hodinky, oblečení, hračky, jídlo, telefonní karty, ale potkáš tu i žebráky a podvodníky.

 Prodíráme se davem a jsme tu. Rozlehlé náměstí, křik, hudba, světla, prostě šou. A než se vzpamatujeme, už u nás stojí chlápek s hadem a strká nám ho do ruky. My stačíme odmítnout, Pavel ne. Za chvilku s hadem na hlavě chce platit 50DH, ale se zlou se potýká. Chlápek vyžaduje 100DH a dostává je. Bohužel tohle je nešvar, který mi vadí. Tito pouliční „umělci“ a je jedno, jestli to je majitel hada, opice, hudebník či někdo jiný, jsou strašně agresivní a stačí jen sekundový pohled jejich směrem a už jsou u tebe a chtějí peníze za podívanou. A to nemluvím o focení.

Tím je třeba se prodrat, což děláme, a na řadě jsem já. Nadšený z toho všeho kolem sebe se nechám zlákat očním i vizuálním kontaktem od stánkaře s čajem a sladkostmi. A už máme před sebou dva bylinkové čaje a ne moc chutné cukroví. Čaj se nedá pít, a aby byla větší legrace, nasype nám prodavač do horkého čaje peprmint. Tím je hotovo, naprosto nepoživatelné. Platím a odcházíme od „rozdělané práce“.

Vcházíme ostražitě mezi stánky s jídlem a v tom okamžiku nás tahají za rukáv tzv. naháněči, kteří mají za úkol, dostat nás ke stolu jejich stánku. Když neuspějí, vnutí ti vizitku s číslem stánku a chtějí po nás slib, že se k nim vrátíme. Za naháněči jsou ukryti za jídlem a sporáky kuchaři, kteří skvěle ovládají komunikaci. Pokřikují po nás, lákají očima, gesty a jen naznačíš ochotu, jdou po tobě. Někdy je to za hranou, ale jsme v jiném světě.

Chvíli se potulujeme mezi stánky, máme plné ruce navštívenek a stále si nemůžeme vybrat. Jdeme za masem a hotovo! U prvního stolu si sedáme a začíná koncert. V mžiku nás obsluhují tři mladící a snášejí nám vše, co jsme si objednali, i to, co ne. Parádně jsme se přejedli a pochutnali si.  Trochu jsem doufal, že tu budou mít hmyz, který jsem chtěl ochutnat, ale nikde ho nevidíme. Jen vařenou skopovou hlavu s vnitřnostmi. Ale na to nemám žaludek. Na trh s jídlem navazují ještě stánky se suvenýry a mnoha dalšími věcmi a vše pokračuje dál, stovky metrů do hlubin uliček mediny do tzv. súků. Ale to si necháme až na zítra. Večer zakončujeme kávou na terase, kde je výhled na celé náměstí. Úžasný pohled. To, že číšník znásobil 2x36DH s výsledkem 115 DH, byla jen epizoda.


Možná tam doteď sedí a studuje lístek, na který jsme mu počty dali pěkně pod sebe i s postupem.

15. Den 9.5. sobota 

Marrakech  založili berberští Almoravidé v 11.stol a dodnes je z velké části berberská. Kromě mnoha dalších památek, je tu palác Bahia, Jméno mu dala Bahia (přeloženo "Zářící kráska") - žena velkovezíra Ba Ahmeda, která mu jako první z jeho legitimních žen povila prvorozeného syna. Palác má asi 150 místností, ale my vidíme sotva desetinu. Ostatní prostory jsou uzavřeny.

Při návratu zpět úzkými uličkami mediny, kdy se nestačíme uhýbat projíždějícím skútrům,  čirou náhodou narážíme na příjemnou a útulnou hospůdku, kde si na terase užíváme při čaji příjemné dopoledne. Na vstupních dveřích je nálepka Trip Edvisor, což je pro nás znamení, že bychom se zde mohli dobře najíst, takže si objednáváme stůl na večer. Dnešní program jsou súky. Je to spleť křivolakých uliček, mnohdy slepých, kde se prodíráme mezi domorodci, turisty, uhýbáme skútrům i oslům, převážejícím zboží.

Obchůdky s koberci, textiliemi, dále súk s koženými výrobky, s kovářskými výrobky, se šperky, s pochutinami nebo s kořením, prostě vše, na co si vzpomeneš. U jednoho šperkaře kupujeme i dárky pro holky. Je pochopitelně nutné smlouvat, jinak to obchodníka nebaví.  Myslím, že my jsme ho pobavili dostatečně.S náramky v kapse bloudíme uličkami a držíme si orientační body pro návrat zpět, protože ztratit se zde je snadné. A v tom přišla osudová chyba. Bílých tváří si všiml Berber a nezištně nám vypráví o posledním dnu jakých si berberských trhů, kde uvidíme to pravé z Maroka. Normálně bychom k tomu byli rezervovaní, ale naše pýcha přecházela pádu. My, kteří jsme projeli Střední a Velký Atlas, spali a jedli s Berbery? No, uvidíme, co uvidíme. Jdeme tedy směrem, kterým nás posílá, za pár minut nás dojíždí na kole a předává dalšímu chlapovi, který nás dovádí k místu samému.

Ale to jsme již v místech, kde o turistu nezavadíš. U brány do dvora se nás ujímá třetí chlap a vcházíme. Žádné trhy, ale připravený chyták na turisty. Jsme v místech, kde se zpracovávají kůže. Obdoba Fesu, ale v naturální verzi. No nic, říkám si, projdeme to a vrátíme se. Ale není to tak snadné, z příjemného chlapa se vyklubal syčák, který nás zamotal po dvorech a vyplivnul před prodejnou s koženými výrobky. A jsme doma! Mají to hoši promakané.

Ale příběh nekončí, drsný chlapík chce peníze za prohlídku, a když je dostává, pokynutím kury nám ukazuje směr k náměstí. Je nám jasné, že jsme v prdeli, tedy v uličkách. Snažíme se orientovat, ale nedaří se. Vydáváme se intuitivně jedním směrem a po pár krocích nás oslovuje mladík, zda nechceme pomoct vyvést. Zajásáme radostí, nálada se mě i klukům zvedla a následujeme kluka v dresu FB Barcelona. Zkouším s ním mluvit anglicky, zda je student, ale marně. Už je nám to jasné. Zase jsme skočili na lep. Kluk si nás povodil, chce prachy a jsme ve stejné situaci. Chytáme se nějakých dvou Francouzů a Pavel ladí navigaci v mobilu. Po dobré hodině jsme venku. Byla to ale škola! Jak dokáže být člověk naivní. Mám v hlavě ty milé a přívětivé lidi z hor a najednou horda podvodníků! Jsme uprostřed boje o peníze a potřeba se tak i chovat.

Dnes je největší teplo od začátku našeho pobytu zde, pokoušíme se projít k dalším památkám, ale nejde to! Ustupujeme do hotelu a vyčkáváme večeře. Ta se náramně podařila. Hospůdka je klimatizovaná, kultivovaná a je na ní vidět ruka italské majitelky. Jídlo bylo skvělé! Večer usínáme s obavou o další dny. Máme naplánovaný odlet do Lisabonu, ale odbory letecké společnosti TAP vyhlásili stávku, takže není jasné, zda bude náš let vypraven.

16. Den 10.5. neděle

Balíme a jedeme na letiště s přáním, abychom odletěli. Máme štěstí, jsme jediný nezrušený let tohoto dne. V Lisabonu se chvíli poflakujeme a konečně si můžeme dát i vysněné pivo.

U nástupu jsme všichni v dobré náladě a sledujeme čas odletu, kde náš let svítí stále jako aktivní. Ale všeho do času. Pět minut před nástupem je let zrušen. Šok a zklamání. Už jsme se viděli doma. Tomáš bere útokem info okénko TAP, aby zjistil něco nového, případně nás nacpal do dalších letadel. Ale otázka byla kdy. Dnes už to nebude! Chvíli si krátíme poleháváním a popíjením desetiletého portského, které dal Radek všanc. Po dvou hodinách je jasno. Spíme v Lisabonu a následující den se po dvou skupinách dostaneme domů.

Kola i bágly necháváme v letištní úschově a jedem se ubytovat do hotelu. Jsme jak v Jiříkově vidění. Čisté pokoje, bílé povlečení a ta koupelna ….. Navíc se večer i skvěle najíme a napijeme v nedaleké hospodě, takže splín je ten tam.

16. Den 11.5. pondělí

Jenda je nadšený, skvělá snídaně, vysprchovaní, vyspalí dorůžova. Teď ještě ten odlet.


My zkoušíme štěstí letem přes Brusel a Pavel s dalšími přes Paříž. Na Ruzyni dosedáme večer, asi půl hodiny po sobě. Vše dobře dopadlo a nám skončilo čtrnáct dní plných zážitků a nových zkušeností.

Díl 1: http://havranek.blog.sme.sk/c/395124/maroko-na-kole-pres-stredni-a-velky-atlas-dil-1.html

Díl 2: http://havranek.blog.sme.sk/c/395256/maroko-na-kole-pres-stredni-a-velky-atlas-dil-2.html?ref=viacbloger

Video:  https://vimeo.com/149750090

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

NKÚ sa na kauzu Evka nemusí pozrieť. Lajčáka podržali poslanci parlamentu

Za návrh, aby sa na financovanie predsedníctva pozrel Najvyšší kontrolný úrad nehlasoval ani jeden poslanec Smeru.

ŠPORT

Kuzminovej vyšiel návrat a skončila v prvej desiatke

Víťazkou druhého šprintu sezóny sa stala Laura Dahlmeierová.

SVET

Súdy extrémistom neškodia, bránia sa slobodou prejavu

Holandského politika za urážky Maročanov odsúdili bez trestu. Radikáli súdy často využívajú na svoju propagáciu.


Už ste čítali?