Maroko - na kole přes Střední a Velký Atlas, díl 2

Autor: Petr Havránek | 23.12.2015 o 14:30 | Karma článku: 5,86 | Prečítané:  664x

Jsme první den na kolech, máme za sebou první pády, spánek uprostřed pustiny a všichni se těšíme do hor.

5. Den 29.4., středa

63 km,  tři sedla 1.695m - 1.820m - 1.805m,  denní převýšení 1.250m

V noci se teplota přiblížila odhadem k 5°C, takže bylo chladno, proto i teď ráno, vyčkáváme ve stanech a spacácích, až na nás zasvítí slunce. Ale hned od rána je na jeho síle poznat, že nás moc šetřit nebude.

Dnes pokračujeme v přejezdu Středního Atlasu, pohoří, kde místní berbeři, živící se chovem ovcí, mluví dialektem tamazigt, kterému téměř nikdo nerozumí. Jsou to hrdí horalové, ale prý pohostinní, tak uvidíme. I dnes nás čeká hned na začátku dlouhý kopec na úvod, ale jsme po právu odměněni. Přijíždíme k nádhernému jezeru  Azigza a při pohledu na něj mě napadá slovo Ráj.


Modré oko uprostřed zelených kopců, zkrátka idyla. Nad jezerem jsou postavené berberské stany pro odpočinek a u nich se krčící chatky. Polorozpadlé, slepené z plechů a kartonů, s ohništěm, sloužící jako hospody. Míříme hned k té první a usměvavý Berber nám všem podává ruku a zve nás do stanu.


Objednáváme si čaj, kafe a vychutnáváme si sílu okamžiku. V té chvíli Michal řekl moudro, které sem a k Berberům neskutečně pasuje a vystihuje vše, co se nedá slovy popsat – „ Vy máte hodinky, my máme čas.“ Majiteli stánku jsme udělali neskutečnou útratu a vyvedli ho tím z jeho klidu. Nebyl schopen sečíst tři položky. Až později jsme zjistili, že tento hendikep má většina lidí z venkova. Situaci zachraňuje náš Omar a chlápkovi pomáhá s kasírováním. Zdá se, že si Omar k nám již hledá cestu a jsme za to rádi. Posíleni na duchu i těle stoupáme po šotolině do prvního ze tří dnešních sedel (1.695 m), které nás čekají.

Postupně se před námi otvírá zcela jiná krajina než včera. Díky vodě z hor mohou místní zemědělci důmyslnými kanály zavlažovat svá políčka, a tím mají možnost zde pěstovat  obilí. Předchází tomu úmorná práce s odklízením kamene, aby na políčko vůbec mohli zasít. A při pohledu na nekončící množství kamenů tu práci odhaduji na roky. A tím práce nekončí, na pole se musí navést půda a jediným přepravním prostředkem, který usnadní tuto práci, je osel. My jsme tu v období, kdy se políčka zelenají a tvoří spolu s barevnými skálami pestrý obraz, takže často sesedáme a fotíme. Před druhým sedlem projíždíme vesničkou, kde si opravujeme názor na místní děti. Jsou milé, postávají u silnice a mávají. Ty si určitě zaslouží malé dárky, kterými je obdarováváme. Je vidět, že jsme již opustili kraje navštěvované turisty a místní nás neberou jako snadný zdroj příjmu, ale jako vítanou návštěvu. Blížíme se k cíli dnešní etapy, kotlině u potoka, kde kempujeme a nestačíme se divit. Přejeli jsme přes sedlo a před námi se ukazuje charakteristická barva Maroka, rudá.

Skály i půda, vše je v temně rudé barvě a ve světle zapadajícího slunce, cedrovými háji na pozadí, je to jako obraz z galerie. K řece sjíždíme po serpentinách, klikatících se na úbočí kopce.  Mezi prvními je Pavel, který má za sebou zkušenosti z down hill a umí zvládat měkké a kluzké podloží. Né tak Tomáš, který podlehl pokušení rychlé jízdy a v jedné ze zatáček upadl. Zprvu se zdálo, že to odnesla jen řídítka na kole, ale v průběhu rozbalování stanů se ukazuje, že to je horší, než jsme všichni mysleli.

Tomášovi se na boku lýtka udělal krevní výron velikosti velkého grepu. Je jasné, že pro další etapy má místo v doprovodném autě. Stany jsou postaveny a my se postupně ponořujeme do chladných peřejí řeky smýt všudypřítomný červený prach. Je to báječné osvěžení a jsme jak znovuzrození. S o to větší chutí se pouštíme do vaření večeře. Byť jsme na úplné samotě, našli si nás dvě malé děti, které trpělivě stály celou dobu, než jsme postavili stany, a pozorovaly pro ně nevídaný cvrkot. Jsou šťastné za blok a pastelky, které ukazují nejen našemu Omarovi, ale i pastevcům ženoucím okolo nás stáda ovcí a koz do chlévů.

 

Jsme na krásném místě, o samotě, takže batohy mohou být na noc venku a my se můžeme královsky vyspat.  A je to i tím, že jsme si dali karimatky na delší stranu stanu a nespíme skrčeni jako mumie.

6. Den  30.4.  čtvrtek

53 km, n.m.v. 1.540m,  denní převýšení 1.000m

Pro dnešek zůstáváme dál uprostřed hor, budeme šplhat přes dvě sedla na náhorní plošinu 2.050m a klesat do civilizace. Relativně oddechová etapa s cílem ve městečku Boumia.

Zde nás čeká hotel se sprchou (snad), odpočinek a prohlídka městečka. Tomášovi se hematom ještě více nalil, takže nám dnes kryje záda z auta. Asi nemusím psát, jak začínáme. Ano hned zostra, stoupáme po šotolině 15 km do sedla 2.050m. Už tradičně jede naše šestka, tedy my tři a budějovická trojka Michal, Lucie a Radek, který je díky tomu, že má GPS navigaci, zvolen naším trasérem.  Další skupinka je ostravsko-domažlická a kromě jiného je sympatická tím, že má téměř nekonečné zásoby slivovice. A v neposlední řadě s námi šlapou dvojice Petra s Vláďou a dva doyeni Martin a Roman. Překonáváme první sedlo a opět nové kulisy. Ty tam jsou rudé skály, jsme na náhorní plošině plné polí s obilím, stromů a také poprvé vidíme cíl druhé části expedice, Velký Atlas.

Jeho zasněžené vrcholky jsou v úžasném kontrastu s okolní zelení a v horku, které dnes panuje, to spíše vypadá na fata morganu. Projíždíme krajinou, zdravíme místní pozdravem salám alejkum (mír s vámi) a vždy je nám vřele odpovězeno wa alejkum salam (i s vámi). Vládne pohoda.

Díky Radkově GPS můžeme trať alternovat, takže se uhýbáme na prašnou cestu a k Boumii se blížíme lehkou oklikou.  Je to vlastně naše první setkání s větším městem, zde, v místech turisty nenavštěvovanými. Bránou do města je obrovská tržnice, kde se Berbeři sjíždějí, aby prodali svoje výpěstky a výrobky. Vlastě celé městečko je taková jedna velká tržnice.

To zjišťujeme velmi brzo, když se proplétáme mumrajem lidí do centra, k hotelu, který je ve městě jen jeden.

Takže si naivně myslíme, že nemůžeme netrefit. Tomáš nám popsal cestu takto: Po vjezdu do města bude benzinka, potom kruháč a za ním 100m prodejna mobilů. A za ní je náš hotel. A skutečnost? Zmatek, křik, vedro a zápach. Oči nám létají vlevo i vpravo, hledáme benzinovou pumpu a bingo! Vidíme jeden krčící se stojan a za ním, uprostřed silnice, malý asfaltový ostrůvek. Je tam téměž zbytečný, stejně ho nikdo nerespektuje, a proud aut, lidí i motorek  ho  obtéká všemi směry. Tak teď tu prodejnu, říkám si.  Ale marnost, nemáme šanci. Nebýt Omarova auta, tak hotel nenajdeme. Je to jak v nějaké bondovce.

Úzký průchod do dvora a teprve tam je špinavé okénko s obsluhou. Jako by vše skryto před vnějším mumrajem. Kola i náklad z auta skládáme do opuštěného krámku vedle hotelu a jdeme se ubytovat. První pohled na otevřené átrium v nás budí optimismus. . Ten však končí, když vstupujeme na ochoz k pokojům. Nevím, zda slovo pokoje, je správný výraz, hodilo by se spíše slovo cela.  Vidíme před sebou dveře, zamřížované okno a takto je to po celém obvodu. Na konci je jeden turecký záchod. A právě  u něj, máme celu. Místnost 4x4m , jedno umývátko s odpadem protékajícím na podlahu a dvě železné pryčny. Dost drsné!   Když se jdu porozhlédnout po sprše, vidím ve tvářích spolunocležníků velké rozpaky. Ale to nebylo vše. Sprcha byla uzamčena za dveřmi s rozbitým okénkem, připomínající spíše dveře do chlívku. Chlápek, který se v té době pohyboval po hotelu, těžko říci v jaké funkci, si přistrkuje plynovou bombu od karmy pod nohy, prostrkuje ruku okénkem, odjišťuje západku a slavnostně otvírá lázeň. V tu chvíli se mi honí hlavou, zda jsem opravdu špinavý a zpocený, jestli by mi nestačily jen vlhké ubrousky……

Špinavá kobka, jeden kohoutek na vodu a pozor i turecký záchod. Takové „dva v jednom“.  No nic, nejsme z cukru. Postupně se sprchujeme a začínáme si pomalu zvykat na africkou reálii. Ale i přes odvahu dát sprchu jsou Michal s Lucií odsouzeni ke špíně. Rozbilo se čerpadlo. Jdou tedy s námi do města v dresech. U Michala by to snad prošlo, ale u Lucie ne. Boumia je dost ortodoxní město a žena v přiléhavých kraťasech a triku, to není to pravé ořechové. Vracejí se tedy zpět do hotelu a my jdeme dál sami. První, co vidíme, je auto plné melounů. Tak do toho jdeme. Vybírám znaleckým poklepem ten pravý, platím a žádám prodavače o naporcování. Jsme spolu s Radkem jen čtyři, takže za okamžik máme plné ruce a chlapec krájí dál. Očima a gesty se ptá, co se zbytkem. „ Nabídni ostatním,“ říkám mu nahlas, zřetelně a česky. Funguje to.

V tom okamžiku nás obklopuje hlouček lidí a společně jíme náš meloun. Poděkováním nám jsou úsměvy a poplácání po ramenech.

Atmosféra nás pohlcuje, pomalu procházíme mezi krámky a nejde si nedat čaj. Vcházíme do bistra, usměvavý chlápek nás usazuje na galerii a pomalu, s rozvahou nám nese čaj.

K našemu překvapení si k nám přisedá a chce si povídat. To jen dosvědčuje můj dosavadní pocit z této oblasti. Jsou zde vstřícní, milí a usměvaví lidé, bez špetky agrese, a cítíme se tu zatím zcela bezpečně a vítáni. V konverzaci nám brání naše neznalost francouzštiny, takže přicházejí na řadu posunky a prohlížení fotek na mobilu, jako vizuální doklad toho, odkud jsme a jak jsme sem přijeli. Při prohlížení se navzájem ubezpečujeme o tom, že jeden druhému rozumíme. Když dojdou posunky a jsme u konce prohlížení, je čas odejít. Loučíme se podáním ruky a přáním bon voyage. Přes nos nás praští vůně grilovaného masa.

Kontrolujeme hodinky. Je čas večeře, takže neváháme a jdeme za vůní. Zde to funguje tak, že v řadě je několik okének, na jejichž portálu visí hovězí maso, kuře nebo skopové. A ty si můžeš koupit maso, odnést si ho domů, nebo si ho nechat nakrájet a opéct u chlapů, kteří před krámkem mají dlouhý plechový gril. Volíme druhou variantu a jsme odváděni za roh, do jídelny. Ale pozor, když zde píšu o bistru, jídelně, krámu, je třeba mít na paměti, že jsme v Africe, takže je potřeba to vidět touto optikou. Po chvíli, co usedáme, nám na stole přistály tři porce. A pozor, na talíři a s příborem.

To je zde zcela výjimečné, místní jedí rukama.Je to skvělé a já se sám sobě divím, jak jsem odvážný. Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že budu jíst maso, které visí na slunci a je parkovištěm mnoha much, tak se mu vysměju. Ale zážitkům není konec. Při placení si opékači berou na pomoc anglicky mluvícího mladíka. Ten říká, že útrata je sixteen, šestnáct DH, ale vrací Pavlovi na 100DH je 40DH.  Víme, že je zde běžné smlouvání a určitá početní negramotnost, takže se chlapce ptáme, zda opravdu sixteen nebo myslel sixty, šedesát. „ Sixteen“ trvá na svém a opět nám bere stovku a vrací čtyřicet. Navíc nám ukazuje, že těch 40DH musíme dát ještě řezníkovi. Aha, už tomu rozumím. Pavel vyndal z peněženky stovku, tak se o ni rozdělili. Kdyby viděli padesát dirhamů, stálo by to těch padesát. Vůbec nám to nekazí dobrou náladu, jsme nadšeni, tohle je to pravé Maroko.


Jsme sice po jídle, ale před sebou máme ještě společnou večeři. Jdeme tedy do bistra, podobného tomu, co jsme navštívili před hodinkou, kde Tomáš s Petrou odpoledne zamluvili jídlo pro všechny. Ejhle, informace nebyla předána a nová obsluha jen zírá a tápe. Dělíme se na dvě party, protože patnáct lidí je na jedno bistro mnoho. Jdeme hned do toho naproti nám.

Majitel nám na papír píše, kolik stojí kilo hovězího a čaj. Odkýváme mu dvě kila masa, několik čajů a coca-colu. Sedíme uvnitř a začíná se okolo nás točit několik mladíků. Ale vše v klidu, bez stresu a s rychlostí unaveného hlemýždě před nás postupně snášejí naše objednávky. Před odchodem si ještě fotím pyšného majitele s masem, a když vidí, jak mě to baví, přidává ještě skopovou hlavu. Při cestě do hotelu si kupujeme sladkosti, takže si musíme dát kafe noir.Co jsem ještě nezmínil, je fakt, že v každém malém bistru mají wi-fi připojení zdarma. V kontextu s okolím a životní úrovní je to malý zázrak. Na spaní vytahujeme spacáky, protože na lůžkoviny nemáme odvahu. Převaluji se na posteli a pozoruji, co udělá můj žaludek po dnešním testu odolnosti. Každé malé žbluňknutí v žaludku ve mně budí poplach, a když to samé slyším u spícího Jendy, podvědomě sahám do lékárničky pro prášky. Zátěžová zkouška oproti očekávání dopadla dobře! Teď už přežiji vše.

7. Den 1.5. pátek

68 km, n.m.v. 2.023m,  denní převýšení 1.055m

Ráno se od pár lidí dozvídám, že odjíždějí z Bomie s pasažéry. Malými a štípajícími. Chytili prý blechy. Nám se naštěstí vyhnuli.Pro dnešek máme jediný úkol: přemístit se přes náhorní planinu pod patu  Velkého Atlasu , který tvoří rozhraní mezi klimaticky mírnou středomořskou oblastí a pouštní oblastí začínající Sahary.

Z Boumia šlapeme po asfaltu, a to nás moc nebaví, proto odbočujeme na šotolinu a cestu do Tounfite si trochu zpestřujeme.  Jedeme sice po rovině, ale s výhledem na zasněžený Velký Atlas.

Do Tounfite se sjíždíme téměř společně s ostatními, ale je to boj. Posledních 10 km fouká opravdu silný protivítr a je to očistec, nepomáhá ani vláček, takže každý jede za svoje. Ve městečku poobědváme a opět je to vaječná omeleta. Nic jiného tu snad v poledne nevaří, už je to dost monotónní.  Také  doplňujeme vodu, je 38°C , takže voda z bidonů rychle mizí. Cestou do vesnice Tagoudite, kde dnes přespáváme v auberge jedné berberské rodiny, se nám cesta doslova mění pod koly. Jedeme podél řeky, která zde při velkých vodách způsobila své, takže rozbitý asfalt mizí, místo něj je chvílemi šotolina a i ta mizí společně s cestou a jedeme vyschlým říčním korytem. No vida, jak rychle se z nudné stane cesta zábavnou. Asi 5km před cílem se k nám připojuje mladík na malé motorce, popojíždí s námi i před námi.

Trochu nervózně na něj gestikuluji, aby jel, že nám smrdí a práší pod nos, ale on nic, stále si vede svou. Nakonec se z něj vyklubal syn našeho hostitele, který měl za úkol bezpečně nás doprovodit a ochránit před dětmi. Hostitel je ve vsi váženým a majetným mužem s velkou autoritou, takže když od Tomáše, který dnes opět jede v autě, zjistil, že se blížíme, vyslal syna, zahnal vesnické děti, aby nás neobtěžovaly, a k vjezdu do vsi postavil několik vesničanů, aby nás přivítali.

Takže u prvních domů sesedáme z kol a vřele se vítáme s místními. Pomalu pokračujeme vsí, kde na nás všichni mávají a zdraví. Tohle jsem ještě nezažil! Pan domácí má na místní poměry velký dům na konci vsi, kde nás na verandě, na kterou je náležitě pyšný, vítá čajem a oříšky. V domě panuje skvělá atmosféra, hostitel vaří čaj, jeho žena a dcery tajim k večeři a Farid, tak se jmenuje syn, odhání děti. Těm dáváme téměř všechny naše zásoby dárků a máme z toho radost my i ony.

Domácí nás rozděluje do třech místností a sám se z celou rodinou stěhuje do jedné malé. Osprchujeme se a jdeme ve Faridově doprovodu na prohlídku vsi. I na něm je vidět, že má autoritu, očima i gesty odhání děti, které okolo nás, v uctivé vzdálenosti krouží.

A ty, kterým se podaří proniknout blíže, obdarováváme drobnostmi. Když jsme na konci vsi, chceme rozdat zbytky dárků, ale to jsme neměli dělat. Během pár sekund se z poza domů sbíhá asi třicet dětí s nataženou rukou a začíná vřava. Farid se pokouší zvládnout situaci, ale tohle je nad jeho síly. Jdeme dál a děti za námi v houfu. Chceme udělat místním i nějakou tržbu, takže si kupujeme šest coca-col a obchodník nám na kalkulačce namačká cenu 450 DH. Náramně nás to pobavilo a nesouhlasně kroutíme hlavou. Pavel, který platil, mu jako protinávrh nabízí 49 DH, byť víme, že na každé lahvi ve cena 6,5 DH.

Patovou situaci zachraňuje jeden z mužů, který nás vítal při příjezdu, a stanovuje cenu na 39DH. I takový tu je svět. Mezitím je hotova večeře a vůně, která ji doprovází, nasvědčuje tomu, že si pochutnáme. Cizrnová polévka, kuřecí tajim, pomeranče a pochopitelně čaj, kterému hostitel říká berber whisky. Zítra nás čeká těžká etapa, takže si jdeme včas lehnout. Máme sice velký pokoj pro šest lidí, ale postele, přisazené ke zdi pokoje do tvaru písmene U, jsou sotva šedesát centimetrů široké. Takže co otočka na bok či zpět na břicho, znamená balancování na hraně postele.

Díl 1: http://havranek.blog.sme.sk/c/395124/maroko-na-kole-pres-stredni-a-velky-atlas-dil-1.html

VIDEO: https://vimeo.com/149750090
 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

NKÚ sa na kauzu Evka nemusí pozrieť. Lajčáka podržali poslanci parlamentu

Za návrh, aby sa na financovanie predsedníctva pozrel Najvyšší kontrolný úrad nehlasoval ani jeden poslanec Smeru.

ŠPORT

Kuzminovej vyšiel návrat a skončila v prvej desiatke

Víťazkou druhého šprintu sezóny sa stala Laura Dahlmeierová.

SVET

Súdy extrémistom neškodia, bránia sa slobodou prejavu

Holandského politika za urážky Maročanov odsúdili bez trestu. Radikáli súdy často využívajú na svoju propagáciu.


Už ste čítali?