Maroko - na kole přes Střední a Velký Atlas, díl 1

Autor: Petr Havránek | 22.12.2015 o 8:27 | (upravené 22.12.2015 o 14:26) Karma článku: 10,91 | Prečítané:  3863x

Maroko, arabsky Al-Maghreb al-Aqsa, "nejvzdálenější země zapadajícího slunce". Země mnoha tváří - moře, královská města, poušť nebo hory. A právě hory jsou náš cíl.

Jak to vše začalo…..

Je zima, za okny mrzne a já si v teple brouzdám po síti. Projíždím ve virtuálním světě místa, která bychom mohli příští zimu navštívit. Po Kubě mám v plánu Asii. Na jednom z mnoha cestovatelských chatů narazím na stránky cestovní agentury Adventura a náhle se ocitám v ráji. Parádní destinace, outdoor spojený s poznáváním míst, přesně tohle hledám!
Ale kromě adrenalinové exoticky nabídka sportovních výjezdů. Třeba Marokem na kole. Úplně se mi sevřelo hrdlo a zvýšil tep. Přesně to je ono. Spojit sport, poznávání a adrenalin.
Hltám dál z katalogové nabídky: na kole projedeme mnohotvárnou krajinu od unikátních cedrových lesů Středního Atlasu, přes sedla Vysokého Atlasu až tam, kde se horské řeky vsakují do písku Sahary.

Cyklistický program je obohacený o poznávání tradičního života Arabů a Berberů i o dlouhou historii Maroka. Na cestě si vychutnáme rušnou atmosféru dvou královských měst Fésu a Marrakéše i poklidný běh života na marockém venkově, jemuž dominují staré hliněné kasby, mnohdy obklopené zelenými oázami a datlovými palmériemi. Ochutnáme velice pestrou exotickou kuchyni, budeme popíjet mátový čaj a v úzkých uličkách měst budeme pozorovat řemeslníky, kteří dodnes používají technologie staré tisíce let. Kulisa zasněžených vrcholků masivu Džebel Toubkal nebo rozpálených plání Sahary je lákadlem pro všechny, kteří chtějí poznávat Afriku ze sedla kola a zažít nezapomenutelnou dovolenou.
Od tohoto okamžiku otázka nestojí, zda pojedu, ale jestli pojedu sám nebo s sebou vezmu i  syna Honzu. Fyzicky na to jistě má, ale bude to hodně o hlavě a vůli. Ale on to dá, jede se mnou! Třetí do party bude kamarád Pavel.

Trasa, ubytování, počasí.
Čeká nás vzdálenost 850 km a celkové převýšení 13.800 metrů.
Na počátku a konci cesty navštívíme města Marrakech a Fes, ale zbytek  projedeme územím, turisty navštěvovaným zřídkakdy. Poznáme tu pravou tvář marocké monarchie. Bude nás celkem šestnáct, pojedeme nalehko a věci nám poveze malé terénní auto.
Limit zavazadel je 15 kg, protože jen tak zajistíme alespoň jedno místo pro případně indisponovaného cyklistu.  Při přejezdech Středního a Vysokého Atlasu spíme tři noci pod stanem a zbytek ve skromných ubikacích. 
Čekají nás vysoké denní teploty, šplhající ke 30*C , ale i noční teploty okolo 0*C.

Před sebou máme vzdálenost jako z  Aše do Košic - 880 km a vyšlapeme třikrát  Mont Blanc - 15.800 výškových metrů.
 

Přípravy

Ze zkušenosti vím, že na tak obtížný a neobvyklý výkon se musí alespoň trochu natrénovat. Takže přes zimu jsme chodili na spinning a od března se snažíme najíždět nějaké kilometry.

Máme v plánu ujet alespoň 500 km. Nebude to jednoduché vzhledem k nepříznivému počasí i teplotám. Ale my to dáme.  Tak znělo naše předsevzetí, které jsme nakonec splnili a někteří i překročili. Odjezd se blížil, u mě v ložnici a v Jendově pokojíku, se začínaly objevovat hromádky oblečení, spacáky a další nezbytnosti na cestu. Ale to hlavní jsme museli ještě zvládnout. A to zabalení kol do krabic.  Jejich dokonalé zabalení pro přepravu letadlem, bude zásadní, protože přiletět do Afriky a mít poškozené kolo, by nebylo to pravé ořechové. Zvláště moje kolo, protože má karbonový rám, musí být jako v bavlnce.

1. Den 25.4.  sobota

Večerní let do Lisabonu, byl v klidu a pohodě, i Jenda vystavuje letecké společnosti TAP známku chvalitebnou. Ale nemá obvyklá hodnotící kritéria. Spolehlivost letu, komfort a včasný přílet či odlet. Jenda hodnotí letecké společnosti hlavně podle kvality a množství občerstvení na palubě.
A tak i kdybychom měli hodinu zpoždění, ale on dostal svíčkovou, známkoval by na výbornou.

Je krátce před půlnocí a naše čekání na autobus, který by nás měl dovézt do hotelu, se neplánovaně prodlužuje až do půl jedné ranní. Čeká nás opravdu krátký spánek. Vstáváme v 5 hodin, abychom stihli let v 7.30 hod do Marrakesche.

2. Den 26.4. neděle

Odlet do Marrakeche a pozemní transfer do  400 km vzdáleného Fesu.

Vstávání je brutální! Napůl ve mdlobách se šouráme po letišti a hledáme místo, kde bychom si dali ranní kávu. Jen polkneme první doušky, zdá se být den veselejší. Let do Marrakesche je krátký, takže Jendovo optikou: Jen co jsme dojedli sendvič, už klesáme.

S velkými obavami jdeme k místu výdeje zavazadel. Přiletěla s námi? A budou kola celá? Byť jsme je pečlivě zabalili do kartonu, čekáme v nejistotě. Člověk nikdy neví… První vyjíždějí batohy a jeden schází. Problém! Napětí trochu houstne, kola nikde, přešlapujeme u pásu a nervózně hledíme do míst, kde se cosi krčí. Konečně vidíme první krabice. První, druhá ….. pátá a sláva, jedou i tři naše kola. Je vyhráno! Měníme ještě dihnáry, sepisujeme nezbytné papíry o ztrátě zavazadla a těsně před polednem vyrážíme směr Fes.  Když jsem studoval trasu před odjezdem, měl jsem zafixován tento přejezd na čtyři až pět hodin, ale skutečnost je taková, že budeme ve Fesu za hodin sedm.

Musíme jet po dálnici na sever do Cassablanca a teprve potom na jiho-východ do Fesu. Byť jedeme komfortním mikrobusem, cesta je to úmorná a dlouhá. Paradoxně nám pomáhá naše únava, takže polovinu trasy proklimbáme, ale ke konci už nevíme, jak si sednout.

Postupně se mění i ráz krajiny. Nudná, vyprahlá krajina se pomalu mění v hornatou, se zelenými vršky, olivovými háji a o poznání hezčí přírodu. Po cestě upoutává moji pozornost místní přeprava. Jsou to předělané dodávky, kde se uvnitř krčí lidé a na střeše vozu spousta zavazadel. Ale kdyby jen to. Není nic neobvyklého vidět na střeše ohrádku a v ní několik ovcí. Někdy i s pasáčkem.

Po sedmé večerní jsme konečně na místě. Hotel z venku vypadá jako opuštěný či vybydlený, snad nás nečeká nějaké překvapení.

V Maroku je běžné, že hotely nemají evropský střih. Většinou jsou to domy s vchodem jako do běžného činžáku a někde vzadu se krčí malé okénko a u něj jedna osoba v roli recepčního. To je i náš případ. Jenda bere klíče a stoupáme do druhého patra, dveře není třeba odemykat, jsou jen přibouchnuté a na petlici. A sakra!  Pokoj snad v pohodě, ale ta koupelna? Hodilo by se srovnání s toaletami v hospodě IV. cenové skupiny. Špína, hnus, podělaný záchod, místo sprchy trubka, na jejímž konci je cosi, co má připomínat sprchu.Jediné, co mě dostane ze šoku, je trocha alkoholu.Ale tady v muslimském světě? Ještě, že mám slivovici. Už teď víme, že půjdeme spát neumytí. Ale co, vždyť jsme dnes jen seděli v čistém mikrobusu…  Tomáš, náš průvodce, nám při cestě na večeři sděluje, že tohle je komfort a bude hůř. A to ještě jde? Jíme na ulici, v bistru, kde se okolo nás prohání šikovní Arabové a snáší nám vše, na co si vzpomeneme. Kromě piva.


První setkání s Marokem máme za sebou, uléháme a těšíme se na dny následující.

3. Den 27.4. pondělí

Fés - prohlídka královského města s největší a nejzachovalejší medinou (opevněné staré město) v Maroku; krátký přejezd do podhorského Azrou - "hlavního města Berberů", večer ve městě - tržiště, dílny, čajovny, ochutnávka výtečné berberské kuchyně založené na zelenině a skopovém.

Na dnešek jsme se vyspali přímo královsky. Vstáváme až v osm hodin, takže jsme dohnali i motohodiny spánku. Jak je zde zvykem, v levných hotelech není stravování, takže na snídani jdeme do nedalekého bistra. Poprvé zkoušíme sladký mátový čaj a vyhlášenou kávu. Po snídani se k nám přidává Rašíd, což je muž, který nám zajišťuje doprovodný jeep, ale pro dnešek se mění v našeho průvodce po královském městě.

Fes je největší existující a stále živé středověké město na světě. Jeho medina (staré město) je od roku 1981 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Před odjezdem do mediny nás náš průvodce Tomáš upozorňuje na skutečnost, že ztratit se v křivolakých uličkách mediny je otázka okamžiku, a jedinou možností, jak se dostat ven, je uplatit nějaké dítě a nechat se vyvést. Nám Táborákům to přijde legrační, jsme přeci odchovaní starým městem. Ať straší někoho z Mostu, ale ne nás. Leč pro jistotu dávám Jendovi 100DH a nabádám ho, aby se stůj co stůj držel Rašída. Naší první zastávkou je vyvýšené místo nad městem, z kterého je úchvatný výhled jak na starý, tak i na nový Fes. Mimořádná podívaná. Maroko je vyhlášené svými ručně vyráběnými mozaikami, používanými dříve na výzdobu paláců a mešit. Dnes běžně k vidění i na nových stavbách a prakticky ve všech interiérech.

Do jedné z manufaktur nyní míříme. Keramika je opravdu ruční výrobou, vypaluje se v pecích, ve kterých se topí odpadem z vylisovaných oliv, jednotlivé segmenty mozaik zruční dělníci opracovávají ručně a další barví a skládají do budoucích obrazců.

Jeden z malířů mě při focení překvapuje znalostí Česka. Až po chvíli si ujasňujeme, že nejde o zemi, ale o fotbalistu Petra Čecha. Nevadí, i to je sympatické a pár drobných dirhamů, které mu dávám, v něm třeba zanechá nejen fotbalovou, ale i zeměpisnou znalost naší země.  Konečně míříme do mediny.

Zbystřuji své smysly, orientační schopnosti a jde se do uliček. Moje sebevědomí bere za své během pěti minut a již chápu Rašídovu obavu o naše bezpečí. Neskutečně uzoučké uličky, mnohdy i přestřešené, lámající se do všech stran, prakticky nepřetržitý proud lidí, spleť průchodů a zkratek. Tady je nemožné se orientovat! Snad jedinou orientací jsou obchůdky plné nejrůznějšího zboží, které je systematicky rozděleno do čtvrtí mediny. Takže postupně procházíme částí s keramikou, kořením, potravinami, domácími potřebami, a to vše je doplněno spousto pouličních prodejců čehokoli. Má to prý logiku, ale ne pro nás. Je tu většina obyvatel, kteří z mediny vycházejí jen párkrát do roka a uličky jsou celý jejich život. Přemýšlíme, jak je možné, že se tak obrovské množství obchůdků uživí, ani zdaleka to není o sortimentu pro turisty. A je to tak, že medina je jakýmsi obchodním centrem nákupu pro všechny ostatní obyvatele královského města.

Jednou z částí mediny, tou nejproslulejší, je ta, kde se zpracovává kůže. Je to ikona Fesu, tahák na turisty, dnes s podporou UNESCO. Postup zpracování je stále stejný jako před staletími, muži nořící se do mnohabarevných kádí, hlučící a navzájem na sebe pokřikující. Je zázrak, že můžeme na vlastní oči vidět tenhle koncert.

Výrobní proces je doprovázen i silným zápachem, před kterým nás má uchránit snítka máty, kterou dostáváme před vstupem na balkón, z kterého vše sledujeme.

 My máme štěstí, ocitli jsme se zde v okamžiku, kdy se kůže nenamáčí do slepičinců, takže zápach je snesitelný. Je hodina po poledni a prohání nás hlad. Rašíd pro nás zamluvil restauraci, o které si je jist, že jídlo z ní nám nezpůsobí v příštích dnech žádné potíže.

Pochutnáváme si na salátech, pastách a hlavně na tradičním marockém jídle tajimu. Dokonce zde mají i růžové víno ze saharské strany země, k mému překvapení je i pitelné. Po jídle se zvedáme a rychlé Rašídovy nohy nás vyvádějí z mediny. Tvoříme housenku, jeden za druhým se proplétáme bludištěm a žertujeme, že nás Rašíd bude tak dlouho vodit uličkami, až si u nějakého z jeho přátel ( a že jich tu zdraví pěknou řádku) něco koupíme. Obavy byly liché, jsme venku, loučíme se s naším průvodcem a vyrážíme do hor. Před  námi je dvouhodinový přejezd do města Azrou, kde na nás již na hotelu čekají kola. Stoupáme do hor, opět se nám krajina mění před očima, a to nejen příroda, ale i architektura. Jsme v oblasti, kterou zde obývalo francouzské vojsko, takže jsou zde výstavní evropské domy, kde dnes bydlí místní smetánka a oblast se stala marockým Davosem.

Azrou, jsme na místě. Hotel je tentokrát parádní a máme i koupelnu na pokoji. Postupně vytahujeme kola z krabic a dáváme je dohromady. Vše klaplo, nejsou poškozená, jsme připraveni. Tedy vyjma kolegy, který je stále v očekávání doručení batohu. Ale je příslib, že do večera by mělo zavazadlo dojít.


Vzhledem k tomu, že následující dva dny kempujeme, musíme zajistit jídlo a nádobí. V jediném krámku, který zde je, kupujeme vše potřebné, obchodník se tetelí radostí, protože udělal obchod roku. Večer nás Tomáš, náš cykloprůvodce, seznamuje se zítřejší trasou a celým principem organizace. Jednoduše řečeno, každý jede za svoje. Nic není nalinkováno, jen trasa a cíl. Dostáváme výklad trasy z mapy, o které se dozvídáme, že je stejně na nic. Hmmm, říkám si, tak to bude adrenalin. Narychlo se pokoušíme stáhnout mapy Maroka do mobilu a uvidíme, jak to dopadne.

Poprvé se sprchujeme v teplé sprše. První jde Jenda, po něm já a beru si do ruky sprchový gel, který mi tu nechal. Je mi divné, že nějak nepění, až po druhé vrstvě zjišťuji, že je to hydratační krém. Prý to věděl, jen mi to zapomněl říci. Dík.
 

4. Den 28.4. úterý

85 km, denní převýšení 1.840m

Konečně den D, končí zájezd ROH a jdeme na kolo, a to zostra. Pouštíme se do vícedenního přejezdu Středního Atlasu. Čeká nás cesta samotným srdcem berberské země, cedrovými lesy s hejny endemických opic makaků, po červeně zbarvené zemi s modrými jezery. Cílem dnešní etapy jsou prameny (skalním vývěry) řeky Rbia.

Ráno nemůžeme dospat, takže na snídani do bistra jdeme jako první. Objednáváme si kafe olé, tedy kávu s mlékem a croasant. Při cestě zpět vidíme před hotelem náš doprovodný jeep. Ale oproti očekávání je o třetinu menší, takže nás pravděpodobně čeká martyrium s nakládáním. Mám trochu obavy, abychom se všichni vešli. My s Jendou máme jediní výsadu vést s sebou kartony, takže je rozkládáme, pokládáme na podlahu korby a začínáme na ně rovnat bágly. Je to o chlup, ale naloženo.

Prvních 10km je ostré stoupání a kopec je tzv. rozřazovací. Tvoří se nenásilně skupinky, které spolu v následujících dnech budou jezdit. My se přidáváme k trojici Michal, Radek a Lucie a v této sestavě držíme až do poslední etapy. Je ráno a už teď je 28°C, čeká nás pěkný pařák. Na konci stoupání uhýbá cesta do cedrových hájů a my se schováváme do stínu stromů. Na křižovatce už je naše auto, řízené Omarem, nemluvným Berberem ze Sahary. Je to sympaťák neurčitého věku a zatím si od nás drží odstup, uvidíme, jak se navzájem spřátelíme. Ale budou to jen posunky, nemluví ani anglicky a francouzsky jen pár slov.

Cesta dál pokračuje střídavě po rozbitém asfaltu i šotolině, párkrát vidíme i hejna makaků a nezřídka kdy se na cestě vyhýbáme stádu ovcí. Poprvé vidíme chudé a rozpadlé obydlí pastevců, slepené z klacků, igelitů a plechů. Žádný příjemný pohled to není, hned první den africká realita.

Jsme asi v třetině cesty u odbočky k jezeru Affennourir. Máme krásný čas, takže odbočujeme a jedem prozkoumat okolí jezera. Je to uměle vytvořená laguna pro zádrž vody, čistě modrá voda  s okolními kopci na nás působí jako kulisy z nějakého westernového filmu.

Mezitím, co se různě fotíme a blbneme, nás dojeli ostatní, a tak přemýšlíme, jak jet dál. Jedna varianta je ta z itineráře, tedy zpět a pokračovat okolo jezera, nebo se pustit na neprobádanou šotolinovou pistu severně od jezera. Máme štěstí, že okolo jedou pastevci, kteří nám potvrzují možnost jet dál severní cestou. Pista je skvělá. Jedeme po náhorní plošině, okolo nás kamenitá pole, zelené vršky a příjemná šotolina. Asi po 10 km se napojujeme na původní cestu a pokračujeme dál původní trasou, která nás vede okolo skalního útvaru pokličky.

Pořizujeme pár fotografiía  v dáli vidíme u silnice houf dětí. S dětmi tu jsou trochu trable, vynucují si dárky někdy nevybíravým způsobem, mezi něž patří házení kamení, klacků do kol nebo stavění překážek na  silnici. Tomáš nás v té souvislosti upozorňuje, abychom byli ostražití a s dárky šetřili, protože dáme-li je my, jako první skupina, řeknou si to mezi sebou a na další skupinku, bude čekat o to více dětí. Děti nám mávají a zdá se, že je to planý poplach.

 Přesto jedeme pomalu v houfu a máme oči na stopkách. Ale nejsme dost ostražití a při plácání dlaněmi „give mi five“  jeden chlapec zavadí Lucii o řídítka, a ta se ocitá v okamžiku na zemi. Naštěstí se nic závažného nestalo, jen odřené koleno.

Nálada klesá na bod mrazu a my se snažíme naštvanost vyšlapat vyšším tempem, takže doslova letíme po silnici až k dalšímu jezeru, kde je k našemu potěšení otevřené auberge (óberž), což je marocká obdoba penzionu - hospoda s ubytováním.

Na spravení nálady si objednáváme omeletu a fresch džus, který zde dělají skvělý. Je čas na odjezd, čeká nás ještě posledních pár desítek kilometrů. Blížíme se po silnici ke krásnému údolí, lemovanému opět hordou dětí. Máme za sebou čerstvou zkušenost, takže taktika je jasná. Napálit to a nedat nikomu šanci. V té rychlosti jen lituji, že nemohu fotit, protože okolí je nádherné. Myslím, že dva odvážlivci to zkusili a měli co dělat, aby následně ujeli sprintujícím juniorům. U pramenů Rbia se setkáváme s ostatními a společně dojíždíme k místu našeho dnešního kempování. Je to malá kamenitá loučka u potoka, ve kterém teče k mému překvapení slaná voda. Bude pro dnešní den naší koupelnou i kuchyní. Jakmile rozbíjíme tábor, objevuje se u nás údajný majitel pozemku a chce nájemné. S Tomášem se krátce domlouvají a odchází spokojený. Máme štěstí, že se tu objevil jen jeden majitel, bývá běžné, že to zkouší i vícero lidí.

Než stačíme vybalit, už u nás stojí dvě děti, trpělivě nás obcházejí a prosí o tužku či sladkost. To jsou nejžádanější věci, které jim udělají radost. Chovají se slušně a tiše, takže je obdarováváme. Mezitím stavíme stany a současně začínáme vařit na ohni večeři, máme těstoviny se zeleninou.

Ale jíme s čelovkami na hlavě, protože tma je rychlejší než naše kuchařské umění. Skrovná večeře přijde každému vhod a platí, že hlad je nejlepší kuchař. Máme trochu obavy o kola, neradi bychom o ně nebo jejich části přišli hned první den. Pokládáme si je tedy hned za stan a vzájemně je zamykáme k sobě. Navíc máme oporu v Omarovi, který spí pod širákem hned vedle auta. Já spím spolu s Jendou a Pavlem v jednom stanu, do kterého se kromě nás musí vejít i všechny naše bágly, takže je to dost na těsno a před ulehnutím následuje malý boj o místo. Já, jako nejstarší, mám nejhorší místo uprostřed a navíc Pavel trvá na tom, že stan má čtvercový půdorys a že není třeba se otočit na delší stranu, protože stan není obdélníkový. Usínáme tedy s přikrčenýma nohama. To bude noc!

VIDEO: https://vimeo.com/149750090

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

NKÚ sa na kauzu Evka nemusí pozrieť. Lajčáka podržali poslanci parlamentu

Za návrh, aby sa na financovanie predsedníctva pozrel Najvyšší kontrolný úrad nehlasoval ani jeden poslanec Smeru.

ŠPORT

Kuzminovej vyšiel návrat a skončila v prvej desiatke

Víťazkou druhého šprintu sezóny sa stala Laura Dahlmeierová.

SVET

Súdy extrémistom neškodia, bránia sa slobodou prejavu

Holandského politika za urážky Maročanov odsúdili bez trestu. Radikáli súdy často využívajú na svoju propagáciu.


Už ste čítali?