Slovinsko,Triglavský NP - II.

Autor: Petr Havránek | 19.12.2015 o 16:01 | (upravené 20.12.2015 o 10:42) Karma článku: 3,92 | Prečítané:  1380x

Jsme již čtvrtý den na cestách po Slovinsku , počasí se lepší a čekají nás další krásná místa. Bled, Bohinjské jezero, vodopád Savica a Vršič u Kranjske Gory.

Čtvrtý den 30.4.

Nevídáno! Venku svítí slunce a je teploučko! To je první den, co slibuje od rána pěkné počasí. Dnes máme válecí, odpočinkový den, proto nikam nechvátáme. V klidu posnídáme, nakoupíme nějaké potraviny a před polednem se vydáváme na hrad Bled, který se tyčí nad jezerem a slibujeme si od toho výhledy na jezero a nějaký ten snímeček. Jdeme po levobřežní stezce, z které je lesní pěší na vzhůru k hradu. Po třiceti minutách jsme pod hradem a odměnou nám je nádherný pohled na jezero.

Ale chceme ještě zkusit pohled přímo z hradu, takže ho podcházíme a stoupáme z parkoviště k bráně.  Tam ale naše cesta končí, výhled být může, ale za 4 EUR/osobu . Tak na tolik si pohledu na jezero neceníme a scházíme dolů. Raději peníze projíme v jedné pobřežní restauraci, dáváme si kalamáry, domácí tagliatele, bílé víno a kocháme se pohledem na Bled. Po jídle se ještě jdeme projít do města, ale téměř obratem se otáčíme, protože tu v podstatě není co vidět. Pár krásných pobřežních vil, ale i obrovský bolševický hotel, taková všehochuť.

Ten odpočinek mě zmáhá a koketuji s kolem, abych se trochu rozptýlil, ale lenora je silnější, takže si s Jendou jen kopeme míčem a děláme blbosti.
V podvečer se Jenda přidává k partičce košíkářů a já mám volno na dopisování deníku.
Co mě mile překvapilo je téměř všude dostupné a nezpolatněné WiFi spojení, jak v kempech, tak na veřejných místech.

Pátý den 1.5.

Ráno pokračujeme dál v našem putování po severním Slovinsku, platíme účet v kempu a odjíždíme k největšímu jezeru ve Slovinsku, k Bohinjskému jezeru. Je od Bledu vzdálené sotva 30km, ale s oběma jezery je to jak s černou a bílou. Bled je takové komerční místo, se všemi vymoženostmi moderní doby , asfaltovými chodníčky a věčně korzujícími lidmi, kdež to Bohinjské jezero je pravý opak. Všude okolo nádherná příroda, minimálně turistických atrakcí a návštěvníci jezera jsou spíše turisté či sportovci. Je tu nekonečně mnoho možností jak se k smrti unavit. Je jedenáct dopoledne a my přijíždíme na západní část jezera, k místu zvanému Ukac - Zlatogor, kde je jediný kemp u jezera.

Nádhera,  bezprostředně u vody a můžeme si vybrat místo, které se nám zlíbí, kemp je totiž mimo provoz, ale zcela přístupný. Je tu jen jedna malá vestavba a to je vše, parkuji hned u vody, blíž už to nejde. Máme opravdu jedinečný výhled na jezero, k nezaplacení ! Ale kdo by čekal klasický kemp, bude asi překvapen, pyšní se sice dvěma hvězdami, asi za to místo, ale já bych to viděl spíš na dobré tábořiště.

Dnes je opět krásně a přijde nám to jako odměna za ty dny, které jsme tu přečkali v zimě a dešti. A právě proto, že je počasí tak proměnlivé, měníme plán a pro dnešek odkládáme výlet k vodopádu Savica a volíme kopec Vogel ( 1.540 mnm) . Nejprve se jdeme podívat k nástupní stanici, zda vůbec nahoru jezdí kabina a máme štěstí . Jen mě trochu zaráží nápis na světelné ceduli , který hlásí , že nahoře je 130 cm sněhu.

Po tom , co přijede kabina dolů je jasno, vychází z ní borci v lyžácích, přilbách a v rukou mají lyže . To znamená, že nahoře se ještě lyžuje. Už je tedy jasné, že z plánovaného treku po hřebeni asi sejde, ale uvidíme. Vracíme se ke karavanu, pojíme, zabalíme se i pro případ, že by nám výlet po hřebeni vyšel a jdeme zpět k lanovce. Na kopci nás opravdu čeká jarní lyžovačka. Děláme pár kýčovitých fotek, ale dál než pár set metrů od kabiny, nás sníh nepustí. Bereme tedy za vděk terase, pivu a hodině slunění.

Vzhledem k tomu, že nám vypadl trek na Vogelu, volíme náhradní program. Vracíme se zpět k jezeru a  jdeme ještě k vodopádu Savica. Od kempu je to pohodlnou cestou lesem podél řeky asi 6 km. Téměř u cíle, před mostem přes řeku, je ukazatel na Černé jezero, což je můj tajný tip na zítřejší den. Je to asi 1hod 45 min do prudkého stoupání, ale podle průvodců to stojí za to.

Ale teď je před námi asi 500 schodů k vodopádu. Je vidět, že je volný den, takže parkoviště je plné aut a nahoru se musíme prodírat zástupem lidí. Trochu nezvyk po těch předchozích výletech, kde jsme nepotkali ani živáčka. Samotný vodopád stojí za vidění, ale je to na mě už moc profláklé a vzpomínám na téměř opuštěné vodopády Gozd Martuljek. Cesta zpět nám zabrala asi hodinku a jsme rádi, že jsme u karavanu. Dnes je opravu horko, takže se s Lenkou pokusíme vykoupat v jezeře. Odvaha nám neschází, teď jen to uskutečnit. Voda může mít maximálně 8°C. Vlezl jsem do ní po kolena a  jen se omyl, dál to fakt nešlo. Ale osvěžení to bylo zaručené. Večer si užíváme pohody a grilování s luxusním výhledem na jezero.

Šestý den 2.5.

A je to tu zpět, venku poprchává a po včerejším sluníčku ani památky. Řešíme tedy co provedeme . Buď se pojedeme projet na kole po okolí nebo přejedeme na parkoviště k vodopádům - Koča při Savici a odtud trek pod Komarču 1.490 mnm a k Černému jezeru .Volíme druhou variantu a jedeme na parkoviště. Mladý hlídač po nás chce 3EUR, ale než mu zaplatím , ptám se ho, jak je to z cestou k našemu cíly. Vysvětluje mi, že k jezeru vedou dvě cesty. První příkrou cestou vzhůru,  kterou jsme viděli včera a dochozí doba jsou asi 2 hodiny, ovšem je dost náročná i za sucha, natož dnes, kdy poprchává a ocelová lana, která jsou v těch těžších úsecích mohou klouzat. Druhá cesta je prý pohodlnější, po hřebeni, trvá 3 hodin, ale díky sněhu na hřebenech, tu také nebude jednoduché. Takže pat. Co teď ? Déšť zesiluje a je jasné, že výstup k Černému jezeru odložíme na nějakou příští návštěvu Slovinska.

Plán všech míst, které jsme chtěli vidět jsme splnily, s výjimkou výšlapu do průsmyku  Vršič u Kranjske Gory. Takže odjíždíme zpět na místo, kde jsme naše putování započali. Ovšem Granjska Gora je pro nás zakletá, pršelo zde při naší první návštěvě a prší i teď. Parkujeme na malém parkovišti u jezera Jasna, poobědváme a rozmýšlíme, jestli zde počkat a na Vršič vyjet zítra nebo karavan obrátit směrem k domovu.Jedeme se ještě přesvědčit do info centra, jaké má být počasí zítra a to by mohlo převážit misky vah.  Aktuální předpověď slibuje na pátek polojasno a bez deště,  ještě se o tom ujišťuji v půjčovně kol, před kterou parkujeme a je to tak, zítra by to mělo být výrazně lepší.

V karavanu se chvíli navzájem přesvědčujeme, co dál, ale demokracie nefunguje. Chci tedy, aby se každý vyjádřil a zlobím se, že Lenka a ani Jenda nemají svůj názor. Na to jsem dostal od Lenky odpověď, která nás na pá minut zcela odbourala " Já na to mám jasný názor. Mě je to jedno " . A to rozhodlo, zůstaneme zde do rána a uvidíme. Podvečer si zpříjemňujeme gastronomickým zážitkem. V průvodci jsme našli doporučení na domácí kuchyni v hospodě Domačija Šerc ve tři kilometry vzdálené vesničce Podkoren. Původně jsme si chtěli udělat procházku , ale déšť neutuchá , takže jedeme karavanem.
Máme trochu problémy najít místo na zaparkování, dvakrát se točíme v úzkých uličkách vesničky, až nakonec parkujeme u okraje hlavní silnice. Hospoda se dá lehce najít, je kousek nad hasičskou zbrojnicí a už její venkovní vzhled láká ke vstupu. Je to prostor ze třech malých světnic s prkennou podlahou, pecí a původním nábytkem.

Příjemná paní domácí nám sama doporučila a sestavila menu z místních typických jídel a my napjatě očekávali výsledek. Jako první je polévka jota, ale tentokráte nikoli se zelím, jako u vodopádu, ale s kroupami. Dalšími chody jsou polenta se škvarkami, podlitá sádlem, hovězí guláš , rižota a salát . Jako zákusek máme čerstvý čokoládový koláč, promazaný domácí marmeládou. Odjíždíme nacpaní k prasknutí. Mimochodem, venku stále prší !

Sedmý den 3.5.

Ráno se probouzím a můj první pohled míří střešním oknem na oblohu. Sláva, vypadá to, že se čekání vyplatilo a dnes bude parádní den. Takže s Jendou balíme, do batohu si pro jistotu bereme pláštěnky a vyrážíme k nejznámějšímu průsmyku Slovinska - Vršič ( 1.618 mnm) . Čeká nás 12 km šlapání proti kopci.

Mezitím mraky ustoupily z oblohy a my šplháme vzhůru za krásného počasí. Asi v polovině stoupání, je na Jendovi vidět, že toho má plné zuby, ale drží se a bojuje.  Asi sto výškových metrů pod vrcholem průsmyku se začíná ochlazovat a je tu opět náš oblíbený sníh.

Poslední metry stoupáni, jsou lemovány asi třímetrovou bariérou sněhu a už vidíme ceduli , Jenda zaspurtuje a jsme u cíle. Poměrně tu profukuje, proto uděláme jen pár fotek a pádíme do údolí. Ve městečku si dáváme ještě na sluníčku kafe, trochu koketujeme s myšlenkou tu ještě zůstat, ale spíše jen tak v žertu, doma nás čekají povinnosti.

To je tedy opravdu konec našeho výletu do Slovinska.
 Díl 1: http://havranek.blog.sme.sk/c/394623/slovinskotriglavsky-np-i.html

 

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

NKÚ sa na kauzu Evka nemusí pozrieť. Lajčáka podržali poslanci parlamentu

Za návrh, aby sa na financovanie predsedníctva pozrel Najvyšší kontrolný úrad nehlasoval ani jeden poslanec Smeru.

ŠPORT

Kuzminovej vyšiel návrat a skončila v prvej desiatke

Víťazkou druhého šprintu sezóny sa stala Laura Dahlmeierová.

SVET

Súdy extrémistom neškodia, bránia sa slobodou prejavu

Holandského politika za urážky Maročanov odsúdili bez trestu. Radikáli súdy často využívajú na svoju propagáciu.


Už ste čítali?