Slovinsko,Triglavský NP - I.

Autor: Petr Havránek | 18.12.2015 o 15:23 | (upravené 19.12.2015 o 18:05) Karma článku: 10,91 | Prečítané:  3858x

Každoročně využíváme májových svátků k delším výjezdům a není tomu jinak, ani letos. Na rozdíl od minulých let, jedeme letos o něco severněji, do Slovinska, prozkoumat oblasti Triglavského NP.

První den  27.4.

Na cestu se vydáváme v sobotu ráno a navigace mi ukazuje čas příjezdu do prvního místa, k jezerům Lago Di Fusina, okolo půl čtvrté odpoledne. Cesta probíhá bez problémů, jen jsem se nepřestával divit, kolik je ještě po okolních kopcích sněhu, třeba ve Flachau by se dalo při troše šikovnosti ještě lyžovat. Pokud si vzpomínám, nic takového jsem při našich cestách na jich v tomto termínu ještě neviděl. V Travisiu sjíždíme z dálnice a údolím pokračujeme k jezerům Lago Do Fusina, která jsou ještě na italské straně hranice. Podle průvodce a pár cestopisů , které jsem před odjezdem přečetl, to mají být dvě nad sebou se rozprostírající horská jezera s křišťálovou vodou, napájená horskými potomky. Konečně odbočujeme z hlavní silnice a začínáme stoupat vzhůru k jezerům. Nemůžeme si nevšimnout, že s přibývající výškou se okolo nás objevuje čím dál tím více sněhu  a místo slunce, které jsme si tak přáli, se z oblohy snáší déšť.

První jezero míjíme a pokračujeme k druhému, hornímu jezeru, kde je velké šotolinové parkoviště. Ale to nás všechny už dokonale přechází smích.

Místo nádherného výhledu na jezero, romantiky a odpoledního grilování, na nás zírá dokonalá zima. Okolí celého jezera je zahaleno do mokrého sněhu a kdybych nevěděl, že je konec dubna, vsadil bych boty, že jsme se ocitli na konci zimy. Parkujeme a je asi třicet sekund ticho, které rozřízla Lenky věta:" To si mě teda Peťo, ale fakt nasral ".

Ale já za to opravdu nemohu! Koho by napadlo, že to zde v tuto dobu bude na sněžnice! Překonávám lehkou naštvanost, beru bundu a pokouším se o celkem zbytečnou procházku k jezeru. Po deseti minutách jsem v autě a startuji. Sjíždíme ke spodnímu jezeru, kde se chvíli projdeme po jeho břehu a míříme k 11 km vzdáleným, mamutím můstků v Planici. Asi 2 km od velkého parkoviště pod můstky, necháváme karavan a k areálu jdeme pěšky. Postupně z nás opadává rozladění z počasí a po půl hodině stojíme pod slavným mamutem. Celý areál se přestavuje, takže to zde působí dost neutěšeně, nicméně vidět na vlastní oči místo, kde skokané létají do více jak dvěstěmetrové vzdálenosti  je zážitek.
Parkujeme sice na pěkné místě, u jezera, kde by se dalo krásně přespat, ale majitel přilehlé louky je proti a na svoje pozemky rozlévá močku. Ve chlívě nespíme!

 Míříme tedy do Kranjske Gory, kam přijíždíme za stálého deště. Parkujeme pod vleky a jdeme do nedaleké pizzerie na večeři. Usínáme a do střechy nám tluče sílící déšť, doufejme, že se zítra počasí umoudří.

Druhý den. 28.4.

Celou noc pršelo a až k ránu se počasí umoudřilo. Prošli jsme se po Kranjske Gore a vyrazili k parkovišti v Gozd Martuljek , z kterého chceme jít k vodopádů Martuljkov slap.

Mezi mraky se občas prosadí i sluníčko, takže se nám vychází o poznání veseleji. První kroky vedou po nové cyklostezce D2, která spojuje všechna místa v údolí, hned na to jsme u prvního rozhodnutí, kudy se vydáme. Na mapě jsou značeny dvě cesty, které vedou k prvnímu ze dvou vodopádů. My se dáváme po té pravé. Cesta začíná strmě stoupat a z pohodové vycházky je náročný trek. Asi po dvaceti minutách stoupání docházíme k rozcestí, nikde žádný ukazatel slap ( vodopád), jen cedule se šipkou Brunarica pri igotu, pokračujeme doprava, ale měli bychom se spíše držet pod námi zurčící řeky Martuljinek , říkám si. Takže se asi po sto metrech otáčíme a jdeme po šípce. A jak se ukazuje, jdeme dobře, konečně vidíme turistickou značku. V těchto chvílích člověk ocení zcela dokonalé a propracované turistické značení, které máme u nás doma. Po půl hodině jsme konečně u prvního vodopádu. Musí se k němu sejít po úzkém chodníku a přes skály, to stojí za to. Krásný vodopád, který je  díky tajícímu sněhu  plný vody.

Pokračujeme dál k druhému vodopádu a po dalším kilometru již víme co to bylo na oné šipce Brunarica pri igotu, je to chata u jezírka, která se nám objevila po levé ruce, za řekou. Necháme si ji pro zpáteční cestu a pokračujeme dál. Ale ouha, stezka končí u řeky a přes ní není žádný přechod, mostek nebo alespoň úzké místo, kde by se dala voda přeskočil. Co dál ? Chvíli chodíme s Jendou podél břehu a hledáme vhodné místo pro přechod, ale marně .

Nezbude, než si naházet kameny do vody a udělat si tak svůj přechod, což se nám daří a můžeme pokračovat dál. Cesta se začíná prudce zdvíhat, překračujeme potoky, jdeme po kamenném poli, ale vodopád nikde. Dole u chaty byla na ceduli napsaná dochozí doba 45 minut, což se nám zdá zcela nemožné. Drápeme se přes poslední kopec, začíná pršet a někde v dálce slyšíme hukot vodopádu. Při pohledu na nebe, na naše pomalu promokající oblečení a kopce před námi, velíme k ústupu, směr Brunarica pri igotu. Nedá se nic dělat, zdraví je mi přednější, než pohled na padající vodu.

Jen si sedneme na lavice u chaty, jako by na znamení usmíření, se rozestupují mraky, začíná svítit slunce a v tu ránu je o poznání lepší nálada. Před sebou vidíme horské masivy Špik, Oltar, Dovški Križ a je to krásný pohled.

Ještě něco o chatě Brunarica pri igotu. Oprostěte se od civilizace, jste v ráji. Vedle dřevěné chalupy je přístřešek s otevřenou venkovní kuchyní, kde dvě ženy vaří v kotlích na ohni místní dobroty.
Příjemná mladá slečna nám vysvětluje, co že nám to může nabídnout za jídlo, a lámanou angličtinou se domlouváme na lokální polévce jota a něčem, co vůbec nevíme co to bude. A pití ? Nečekejte umělý džus ve skle či krabici, dostáváme na výběr ze třech variant domácího pití a vybíráme úžasnou bezinkovou šťávu.

Polévka je tak hustá, že v ní stojí lžíce - zelí, uzené, fazole, brambory. To druhé jídlo, jsou hnědé kuličky připomínají chutí polentu, smíchané s kousky škvarků. Jde místní variantu na polentu z pohanky, podlitou domácím sádlem. A na závěr zákusek - závin z těsta na mazanec, proložený tvarohem a pozor kousky estragonu. Neuvěřitelná kombinace. Vydáváme se zpět ke karavanu a nechci jít stejnou cestou, takže sestupujeme ke spodnímu vodopádu, kde vede podle mapy stezka až k parkovišti. Lenka tím pádem vidí i tu parádu , o kterou přišla při cestě vzhůru , ale nadšení nevydrží dlouho. Sejdeme dolů k řece a po kilometru cesty po proudu, narazíme na místo, kde se nám zastaví dech. Stezka tu končí, most, který tu kdysi byl, tu není. Co to znamená ? Vyškrábat se zpět nahoru nad vodopád a jít tou cestou, kterou jsme přišli. Až po podrobném prozkoumání šipky, ukazující cestu ke spodnímu vodopádu vidím piktogram slepé ulice. Ale kdo to sakra mohl vědět ?

Po čtyřech hodinách jsme zpět u karavanu a odjíždíme do kempu Kamme  obci Dovje, zítra se chceme vydat k nedalekým vodopádům Prečnik. Ale co teď ? Je teprve půl páté. Beru kolo a odjíždím prozkoumat zítřejší trasu, aby nás něco nepřekvapilo. K vodopádu je to 10 km, po zprvu asfaltové a potom šotolinové silnici, podél říčky Bistrice, do lehkého, mírného stoupání. Míjím vodopád a chci se ještě dostat na konec silnice a vlastně i celého údolí Vrata, do místa nazvaného v mapě  Aljazev dom, odkud se vychází na Triglav.

Asi po sto metrech se silnice prudce zvedne a začne 24 % stoupání, které končí asi po šesti kilometrech. Slušnou porci námahy střídá šotolina a opět stoupák. Tady však začíná přituhovat a to doslova! Okolo cesty se začínají objevovat sněhové bariéry a když dosahují asi půl metrové výšky a začíná pršet, otáčím zpět, je mi hrozná zima a konec silnice v nedohlednu.

Ale nezbývá, než zatnout zuby a jet. V karavanu si dávám teplou sprchu a jsem rád, že jsem zpět.

Třetí den 29.4.

Ráno neprší, je sice pod mrakem, ale i za takové počasí jsme vděčni. V klidu posnídáme, připravíme kola a odjíždíme k vodopádu Peričnik. Vodopád , skládající se že dvou - horního 16 m vysokého a spodního, který je vysoký 52m. Raritou je, že se můžeme projít za vodopádem, po úzké skalní římse.
Cestu mám najetou že včerejška, takže jedeme na jistotu.

U vodopádu držím službu u kol a Jenda s Lenkou stoupají ke spodnímu vodopádu. Po vystřídání vybíhám vzhůru za Jendou a společně se opatrně vydáváme na skalní římsu. Velká paráda, to jsem opravdu ještě nezažil, burácející voda všudypřítomná vodní mlha a adrenalin v krvi.

Ale to nám nestačí, takže stoupáme ještě k hornímu vodopádu , balancujeme na hraně skály, pořizujeme pár fotek a už spěcháme za Lenkou. A to by nebylo ono, aby nás neskropil déšť, který nás doprovází na zpáteční cestě ke karavanu. Po návratu do kempu se najíme a pokračujeme v našem putování Triglavským NP dál. Na řadě je soutěska Vignar. Ta patří k TOP místům, takže se moc těšíme. Parkoviště  nacházíme bez problémů, ale u vjezdu vidím ceduli se zákazem nocování karavanů, což mění moje plány, protože jsem zde chtěl nocovat. Nevadí, nyní je na řadě soutěska Vignar . Platíme 10 EUR a vydáváme se do 1600 m dlouhé a 100 m vysoké průrvy řeky Radovny.

Cesta se kouzelně klikatí podél skal, překonáváme několik dřevěných můstků klenoucích se nad průzračně čistou řekou, fotíme a obdivujeme opravdu krásný kus přírody. Výlet končí u spodního vodopádu Šum. Tím, že zde nesmíme přepsat, musíme odjet složit hlavu do kempu, k jezeru Bled.
Jako zázrakem se obrací počasí k lepšímu a konečně si můžeme posedět na sluníčku, vypít kafe na břehu jezera, pochutnat si na místní sladkosti krema rezina a popřemýšlet, co s načatým dnem. Bereme ještě kola, objíždíme jezero a povedený den zakončujeme grilováním u karavanu.

Bled je krásné místo, se spoustou možností na sportovní blbnutí, i když na můj vkus s přemírou komerce. Ale po těch předešlých dnech v přírodě mi trocha rozmazlování nevadí. Uvidíme, co pro příští dny vymyslím a hlavně co nám povolí počasí.
  Díl 2 : http://havranek.blog.sme.sk/c/394740/slovinskotriglavsky-np-ii.html

 


 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

NKÚ sa na kauzu Evka nemusí pozrieť. Lajčáka podržali poslanci parlamentu

Za návrh, aby sa na financovanie predsedníctva pozrel Najvyšší kontrolný úrad nehlasoval ani jeden poslanec Smeru.

ŠPORT

Kuzminovej vyšiel návrat a skončila v prvej desiatke

Víťazkou druhého šprintu sezóny sa stala Laura Dahlmeierová.

SVET

Súdy extrémistom neškodia, bránia sa slobodou prejavu

Holandského politika za urážky Maročanov odsúdili bez trestu. Radikáli súdy často využívajú na svoju propagáciu.


Už ste čítali?