Korsika - díl 1, sever ostrova.

Autor: Petr Havránek | 9.12.2015 o 8:20 | (upravené 10.12.2015 o 16:11) Karma článku: 9,92 | Prečítané:  3520x

Na expedici Korsika, jsme se chystali již od zimy a postupně sbírali všechny dostupné informace. Přečetli  mnoho článků a vyslechli hodně doporučení, takže teorii máme zvládnutou. Stačí jen vyjet....

V plánu máme objet celý ostrov dokola, s jednou odbočkou do vnitrozemí. Počítáme s pořádnou dávkou adrenalinu, protože projíždět s kolonou čtyř karavanů hornatým severem ostrova, bude jistě zážitek. Ale vše má řešení, hlavně klid a rozvahu. Čeká nás dlouhá cesta do Livorna, odkud máme zakoupený trajekt na ostrov a abychom si dlouhou cestu trochu zpestřili, máme v plánu krátkou zastávku v Pise. Kličkujeme městem a překvapivě snadno nacházíme parkoviště. Horší je to již s místem, parkoviště je plné, ale drobné euro obměkčuje hlídače a máme prominentní místo vedle výjezdu. Samotná věž je od parkoviště kousek, ale musíte se k ní prodrat přes uličku plnou stánkařů a šmelinářů (zaručeně pravé Rolex, Gucci), to se nám podařilo bez ztráty peněženky a dokladů. Pořizujeme si pár fotek, krátká procházka po okolí a spěcháme k autům, abychom pokračovali k cíli dnešního dne, do Livorna.

Po krátkém motání se po městě, najíždíme na dálnici a navigace nás vede do přístavu. Kousek před sjezdem na mě navigace křičí, abych zatočil, rychle předávám vysílačkou info Milanovi do druhého karavanu, ale ten sjezd přejíždí a já tedy odbočuji sám. Setkáváme se až u brány přístavu a společně se jdeme zeptat vrátného, jak můžeme vjet dovnitř. A ejhle, vrátný umí anglicky pouze Londýn, do leva a světla. I to nám stačí  k tomu, abychom se dozvěděli, že musíme přejet k jiné bráně. Naštěstí je to jen kousek a nemusíme zpět do města. Zbylé dvě posádky přijíždějí po půlnoci, sice je v polospánku slyším, ale přivítání nechávám na zítra ráno. Ostatně, bude na to dost času, čeká nás dlouhá plavba na Korsiku.

Den první - příjezd

Je čtvrteční ráno, probouzím se po šesté hodině ranní a začínám mít nepříjemný pocit a obavu z nájezdu a výjezdu z trajektu. Máme poměrně dlouhé a nízké auto, takže hrozí jeho poškození . V sedm hodin nastal okamžik pravdy a my najíždíme do vrat lodě, opatrně a pomalu.

Bylo to s rezervou! Já si oddychl a všichni spěcháme na palubu, kochat se výhledem z lodi. S půlhodinovým zpožděním vyplouváme na čtyřhodinovou plavbu, směr Bastia. Bohužel jsme se kochali tak dlouho, až na nás uvnitř lodě nezbylo ani jedno volné místo na sezení, nezbylo tedy, než rozbít ležení na zemi. Dlouhou chvíli si krátíme poleháváním, chozením po lodi a očima přitahujeme břeh ostrova. Konečně vidíme Bastii, přístavní město Korsiky, z kterého začíná naše putování po ostrově. Ještě trocha nervů při sjezdu a jsme na pevnině.

V přístavu se řadíme do kolony a ujasňujeme si cíle dnešního krátkého, jen 56km dlouhého přejezdu. Chceme dojet na nejsevernější cíp ostrova, na Cap Corsea a tam přespat. Moje největší obavy před cestou byly z úzkých silnic na ostrově a zejména ze severní části ostrova, kde jsou silnice vytesané do skály. Přečetl a vyslechl jsem si toho hodně, takže teď  je moje tepová frekvence opravdu nad běžný limit. Ale na mapě vidím, že celé východní pobřeží Cap Corse lemuje červeně značená silnice, takže to snad bude dobré.

Vyjíždíme, silnice se klikatí, ale zatím je pohodlná a na poměry ostrova i široká . Po krátké chvíli se nám otvírají krásné pohledy na útesy a sluncem zalité modré moře. Na jednom z odpočívadel si vaříme oběd a pokračujeme dále na sever, míjíme jednu z nejzachovalejších janovských věží, které tu postavili k obraně před tureckými nájezdy.

Asi po 10km zastavujeme v rybářské vesničce Erbalunga, kterou si krátce prohlédneme a pokračujeme dál na sever. Čeká nás také kuriózní překážka, do cesty se nám staví stádo koz a my musíme trpělivě čekat, až se "dámy" umoudří a opustí silnici. Prakticky na vrcholku výběžku nás ukazatel posílá doprava, směr Barcaggio, tedy do vsi, kde je naše místo na spaní. A až teď začínají ty správné korsické silničky. Maximální šíře 3,5m, okolo stromy a větve, prostě ideální silnice pro karavany. Po cestě potkáváme několik aut, které respektují naší kolonu a uhýbají stranou. Téměř u konce cesty dojíždíme do malé vesničky, kde nám stojí v cestě téměř pravoúhlá zatáčka.

Igor a Milan projeli, ale Martin se díky délce karavanu zasekl mezi domy a chvíli trvalo, než jsme situaci vyřešili. Já má situaci o to lehčí, že už vím, jak si najet, ale přes to jedu velmi opatrně.  To byla poslední překážka v cestě k místu, kde dnes přespíme. Úzkou uličkou dojíždíme téměř až k moři a jsme u cíle. Krásné místo, děti dovádí u moře a my si užíváme při sklence vína nejsevernější výspy ostrova. První den je za námi a vše důležité nás čeká. Hory, blankytně modré moře, pláže i dobré víno.

Den druhý

Ráno mě budí sluníčko a je jasné, že nás čeká krásný a horký den. Pro výjezd z  Barcaggia tentokráte volíme západní cestu a ukazuje se to jako dobrá volba. Oproti včerejšímu sjezdu do vsi východní cestou, je tato jako  procházka, nebo spíše  projížďka, růžovým sadem. I když i tady jsme se nevyhnuli malým komplikacím.Pro dnešek nás čeká přesun dlouhý 118 km a to do městečka L´lle Rouse, které je dle průvodce považováno za jakési St-Tropez Korsiky.

Po pár kilometrech stavíme u větrného mlýnu nad vesničkou Centuri, z něhož je úžasný výhled nejen na záliv, ale i na hory, které jsou k našemu údivu pokryté sněhem. Po cestě potkáváme několik autobusů, ale bravurně se jim vyhýbáme a je na ná vidět, že si pomalu zvykáme na zdejší silnice. Navíc si osvojujeme i místní obyčej, troubení před každou nepřehlednou zatáčkou.

A v neposlední řadě je tu i respekt od ostatních řidičů, před kolonou čtyř obytných vozů. Za obcí Pino se silnice rozšiřuje a my zvedáme průměrnou rychlost na 20 Km/hod. Blíží se poledne, proto všichni vyhlížíme místo pro polední pauzu a nacházíme opravdu luxusní. Zabočujeme do Marine de Giottani, kde je potápěčská základna a místo přímo u pláže. Po obědě je také čas pro první koupání v moři. Z krásného místa se nám nechce, ale nedá se nic dělat, čeká nás Nonza, která je považována za nejatraktivnější obec na západním pobřeží. Blížíme se k ní a všichni žasneme, domy jsou postaveny na příkrém svahu nad zátokou a vypadá to, jako by se měly každou chvilkou sesunout do moře. Bohužel zjišťujeme, že je tu natolik plno, že tu nenajdeme absolutně žádné místečko na zaparkování.  Z trochou smutku tedy pokračujeme dále, ale blížíme se do vyhlášené vinařské oblasti Nebbio, snad se nám smutek rozpustí v chuti místního vyhlášeného vína.

Projíždíme okolím Patrimonia a já přes vysílačku intenzivně masíruji Igora, který vede kolonu, aby už konečně někde zastavil v nějakém vinařství. Slouží mu ke cti, že vybral opravdu dobře. Parkujeme na dvoře a máme štěstí, u vchodu nás vítá přímo majitel a zve na ochutnávku. Je zde povoleno malé množství alkoholu, proto se i řidiči nemusí bát nabízených vzorků. Víno je skvělé a pár kartonů tedy končí v našich autech. Shodujeme se, že by se nám líbilo, zakončit den zrovna tady, ale chceme-li se držet itineráře, musíme jet. Přijíždíme do L´lle Rouse , plni očekávání, ale není to úplně ono, co jsme si představovali, jsme zmlsáni přírodou, klidem a tady je to pravý opak. Ujíždíme dál od města k moři, kde naše dnešní putování končí.

Den třetí

Je opět krásné ráno a my poučeni včerejší dosaženou průměrnou rychlostí,  vyrážíme dříve. Čeká nás  128 km dlouhý přejezd do města Porto. Vyjíždíme a já se chci porozhlédnout po lepším místě na přespání, než bylo to včerejší. Ale po cestě zjišťuji, že je to v této oblasti komplikované a to hlavně díky železnici, která rozděluje oblast mezi silnicí a mořem, takže je prakticky nemožné zaparkovat blízko plážím. Původně jsme chtěli jet do Calvi, údajného rodiště Kryštofa Kolumba podél pobřeží, ale nakonec volíme cestu přes hornaté vnitrozemí.

A udělali jsme dobře, moře a útesy vystřídaly úchvatné výhledy na horské masívy a je se opravdu na co dívat. Po cestě dáváme pozor nejen na ostré zatáčky, ale i na všudepřítomné krávy, které se zde volně potulují podél silnice. Na oběd sjíždíme do malebného zálivu Golf di Miserinu. Na konci silnice je krásná oblázková pláž, restaurace a samozřejmě i krávy.

U jedné z restaurací, které jsou podél silnice, narážíme na zásobovací vůz, který stojí v protisměru tak, že se vedle něj nedá projet. Zastavím a pár okamžiků čekám. Z průvodce vím, že je třeba se v těchto chvílích obrnit trpělivostí, ale mě to moc nejde. Začínám rozhazovat rukama, gestikulovat, ale nic na plat. Řidič si svoji práci v klidu dodělá, poklábosí s obsluhou a po dvaceti minutách odjíždí. Kolona se dává pomalu do pohybu, míříme do Porta.

Městečko je umístěno v krásném prostředí, mezi rudě zbarvenými masivy hor, tyrkysovým mořem a rozděluje ho mys, jemuž vévodí janovská strážní věž. V létě tu bývá plno turistů, ale nyní na nás působí město ospalým dojmem. Porto je sice náš dnešní cíl cesty, ale než zde zakotvíme, čeká nás krátký trek soutěskou Spelunca do Évisa, o které jsme se dočetli, že patří k tomu nejlepšímu, co okolí Porta nabízí. V plánu je jít soutěsku z Évisi dolů z kopce do Oty. To ale znamenalo trochu logistické komplikace. Dvě auta nechat v údolí Oty na konci soutěsky a dalšími dvěma auty vyvést ostatní na start treku do Évisi. Takto jednoduché to ale nebylo. Projíždíme tedy Portem směr Ajacio, stoupáme vzhůru a silnice se pozvolna zakusuje do hor a zužuje se.

 Po 8 km před sebou vidíme ukazatel a odbočujeme. Nikdo z nás nevěděl co nás opravdu čeká. Ale i ty nejhorší představy nepředčily skutečnost. Opravdu super úzká silnička se vinula podél skály a pozvolna klesala do údolí. Vlevo nezpevněná krajnice, silnička plná děr a výmolů, vpravo skála. Do té doby veselá nálada klesla na bod mrazu a vystřídalo jí napětí. Všem bylo jasné, že tady jde legrace stranou a doufali jsme, že nepotkáme auto v protisměru. Potkali a několik. Nervy pracují naplno a před námi je poslední zbytek cesty, úzký most na jehož konci je malé parkoviště a stánek s občerstvením. Projíždíme přes něj s rezervou několika centimetrů po bocích karavanu a odměnou nám je potlesk od turistů sedících u stánku.

Zaparkovali jsme a přišla fáze dvě. Naložit všechny do dvou aut a to samé absolvovat znovu, ale nahoru. Chci to mít rychle za sebou, takže jedu já a Igor . Kupodivu je cesta vzhůru snažší a 3 km stoupání zvládáme s menším stresem než klesání. V Évisi nastupujeme na stezku, která klesá k mostu Ponte Vecchju a pak pokračuje dále podél řeky až k místu, kde parkují naše dva karavany. Martin nakládá ženy a děti a maže s nimi do Porta a já, Milan a Igor jedeme zpět pro karavany. Cestou mám nějaká šimrání, že není všem komplikacím konec. Také že nebylo. Při cestě do Porta, v krátkém a úzkém stoupání, se proti mě zaseklo auto a já jsem si při jeho míjení, lehce odřel nárazník. Jsem vzteky bez sebe!  Ale pokračujeme dál, nad Portem sjíždíme na parkoviště k pláži, kde na nás čekají ostatní. Místo je pěkné, bezprostředně u oblázkové pláže, ale poměrně prašné. A s pořádkem na pláži se tu moc nezaobírají. Jdu svůj vztek zchladit do moře, no co, nedá se nic dělat, je to jenom škrábanec.

Den čtvrtý

Ráno je vše zapomenuto a všichni se těšíme na klenot Korsiky, skalní  formaci Les Calanche. Hned na výjezdu z Pota vidíme informační ceduli, že nás čeká 10 km adrenalinové cesty. Po chvíli vjíždíme do hor a nestačíme obdivovat výhledy na horské stěny v barvě mědi a zároveň i na krásné a zcela nepřístupné zátoky. To vše s nejvyšší opatrností jízdy.

Po 7 km před sebou vidíme kiosek Chalet des Roches, v jehož okolí začínají všechny trasy. I přes to, že jsme přijeli poměrně brzo, máme problém zaparkovat, ale vše se podařilo a my si nazouváme pohorky a vybíráme první trasu ze čtyřech možných. Jdeme k Château fort, která začíná u psí hlavy, takže scházíme 500 m pod kiosek a u skály připomínající psí hlavu  jdeme po značené trase. Asi po 25 minutách pohodlné chůze lesem a skalami, se před námi otevře skalní plošina s výhledy na moře a skály.

Další trasa byla honácká stezka Chemin des Muletiers, začínající u skály s tesaným oltářem (asi 600 m nad kioskem, stoupá prudce do kopce). Neopakovatelné výhledy, barvy skal a moře, mnohabarevné květy, opravdu něco mimořádného. Cesta vyústila na konci celého skalního útvaru a my se vracíme po silnici zpět. V jedné z mnoha scenérií poznáváme proslulý skalní útvat Milenci. Dvě skály připomínající postavy a mezi nimi srdce.

Sluníčko se opírá do okolních skal i do nás a proto balíme a jedem k moři. Cílem je vyhlášená pláž Plage d'Arone s jemnou písečnou pláží. Ještě projedeme pár krásných úseků a vyjíždíme na pohodlnou cestu, která nás dovede až do Piana a klesáme k Gulf of Porto-Portskému zálivu. Asi po 9 km míjíme po pravé ruce malý kiosek a parkoviště, z kterého chceme zítra vyrazit na vyhlášený mis Capo Rossu a strážní věž Tour de Turghiu. Ale dnes je jasná volba - koupání. Sjíždíme až k pláži a parkujeme na malém travnatém plácku za Le café de la Plage Arone. Milan změřil teplotu vody, má 20,5°C, takže se všichni vrháme do vody a děláme, že je teplá. Zbytek dne prolenošíme na pláži a prokládáme to kávou a vínem.

Večer nás čekala první návštěva místní restaurace a to právě té, za kterou parkujeme a o které se zmiňují i v průvodci. Zajímavostí je, že jídelníček zde mají napsaný na tabuli, kterou vždy postaví před stůl, aby si host vybral. U nás to bylo jasné, ryby, místní sýr  Brocciu a kaštanové pivo Pietra.

 K našemu překvapení, nám obsluha přinesla nejprve ryby vybrat a poradila jakou si máme dát. Aby to byla tutovka, každý si vybírá jinou. Největší odvahu prokazuje Milan, který volí rybu divného tvaru a rudé barvy. No uvidíme. Po chvilce napětí již cítíme z kuchyně charakteristickou vůni pečené ryby a v momentě máme jídlo na stole. Všichni se s tím trochu pereme a asi nejvíc Milan se svým červenáčkem.

Dělá to tak ostentativně, až to servírka nevydržela a Milanovi názorně ukázala, jak že se to vlastně ta ryba vykosťuje. Já osobně Milana podezřívám, že by si s tou rybou poradil, ale sličná servírka byla velkým lákadlem. Všichni jsme si pochutnali, zapili to růžovým vínem a bylo nám náramně, protože se den se vším všudy vydařil.

Druhý díl: http://havranek.blog.sme.sk/c/393445/korsika-dil-2-jih-ostrova.html

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

NKÚ sa na kauzu Evka nemusí pozrieť. Lajčáka podržali poslanci parlamentu

Za návrh, aby sa na financovanie predsedníctva pozrel Najvyšší kontrolný úrad nehlasoval ani jeden poslanec Smeru.

ŠPORT

Kuzminovej vyšiel návrat a skončila v prvej desiatke

Víťazkou druhého šprintu sezóny sa stala Laura Dahlmeierová.

SVET

Súdy extrémistom neškodia, bránia sa slobodou prejavu

Holandského politika za urážky Maročanov odsúdili bez trestu. Radikáli súdy často využívajú na svoju propagáciu.


Už ste čítali?